Rock for People - Hradec Králové 3.-5. července 2008

4 dny muziky, 5 scén, přes 100 účinkujících a odhadem 25 tisíc návštěvníků. Tak hovoří čísla o 14. ročníku stále populárnějšího letního festivalu Rock for People 2008!

Uplynulý víkend si nenechali ujít přátelé dobré rockové muziky a zavítali na letiště do Hradce Králové. Konal se zde totiž 14. ročník jednoho z největších tuzemských festivalů Rock for People. I přes občasnou nepřízeň počasí považuji fesťák za velmi podařený a smekám před pořadateli a jejich dokonale zvládnutou organizací celé akce. Jelikož se festival odehrával současně na pěti scénách a člověk nemohl být všude, předkládám vám svůj pohled na vystoupení, která jsem navštívil.

Čtvrtek byl ve znamení hvězd Kaiser Chiefs, přesto pro mě byli významnější jiní interpreti, jejichž vystoupení vypadala zhruba následovně.

I tak by se dal nazvat nálet Migu21 na Rock for People. Všeobecně nemám moc rád zpívající herce. Jsem toho názoru, že každý se má držet své profese a nefušovat do jiných. Ovšem v případě takového Jiřího Schmitzera nebo Richarda Krajča je to zcela jiná situace. A co teprve když se na pódiu objeví Jirka Macháček, k tomu v bílých plátěných kalhotách, s hadím kloboukem na hlavě a se zelenou gumovou kytarou na krku. Mig21 byla první skupina, která mě ve čtvrtečním programu nadchla. Svým nadhledem a recesí, jimiž jsou jejich nabity písně, roztančila nemalý dav fanoušků pod pódiem. Nejvíce při hitovkách jako jsou Slepic pírka, Vlajky vlají, Malotraktorem nebo Tančím. Macháček nezapřel svoji profesi herce, a to zejména tehdy, kdy vtipně „zpražil“ pracovníky nejmenovaného mobilního operátora, kteří „narušili komunikační tok mezi Migem21 a fanoušky, zkrátka musí dělat reklamu za každou cenu,“ jak trefně podotkl. Jsem si jistý, že Mig21 bude určitě ozdobou i jiných festivalů.

Zajímavou zahraniční kapelkou jsou Flogging Molly. Pro mě dosud neznámá parta z USA s frontmanem Dave Kingem z Irska přivezla rozjuchanou muziku ala náš Divokej Bill (ještě ovšem říznějšího ražení). Někteří z fanoušků mohli ochutnat jejich muziku už předcházející den v pražském Rock Café, takže pro těchto sedm statečných nebylo české publikum žádnou neznámou. A to si také jejich vystoupení náležitě užilo. K rockovému základu stačí přidat banjo, harmoniku a housle a máte nářez, jak se patří. Toť Flogging Molly.

Ani blížící se přívalový déšť neodradil návštěvníky, aby se navrátili do dětských let a vydali se na „hodinu zpěvu“ s Jaroslavem Uhlířem. Jak už jsem se přesvědčil několikrát na festivalech, čím bizarnější interpret, tím má větší úspěch. Tímto nechci říct, že by byl Uhlíř nějakým mimozemšťanem nebo podobně, ale do koncepce rockového festivalu mi tak nějak nezapadal. Ovšem opak byl pravdou. Mnoho z nás si rádo zakřepčilo na písničky z našeho dětství, jako je Dělání, Statistika nebo Severní vítr. Milou vzpomínkou na Jirku Schelingera byl Holubí dům, při kterém až mrazilo v zádech. Největší úspěch měly ovšem pecky Krávy, krávy a Není nutno, která je skladatelovou osobní hymnou. Při velkém přívalu další převážně rockové muziky působila ta Uhlířova jako balzám na (d)uši.

S přibývajícím deštěm paradoxně přibývalo také fanoušků před hlavní stage, kde po Uhlířovi přišly zahrát Tři sestry. Tuto kapelu jsem viděl už tolikrát, že mě asi nemůže ničím překvapit. Fanánek v havajské košili a jeho ovečky naservírovaly standardní porci hospodského rocku (zazněla například Pijánovka, Homosexuál atd.), ale také zaznělo několik skladeb z aktuálního alba Mydlovary (Nanosekunda nebo Adamiti v Londýně). Zkrátka Fanánek a jeho band své věrné opět nezklamal.

Poté, co nám vytrvalý noční déšť dovolil vylézt ze stanu a proběhla malá ranní očista, jsem se hned vydal s nezbytnými čínskými nudlemi a pivem k hlavní stage, kde se chystali němečtí iO. Nemít festivalový program, ve kterém jsem se dočetl, že tato kapela vyrostla na troskách Guano Apes (což je moje srdeční záležitost), asi bych na ni nešel. Byl jsem však velmi mile překvapen. Energie zůstala stejná, jen ženský vokál byl nahrazen charizmatickým afroameričanem Charlesem Simmonsem z Kansasu. V padesátiminutovém setu předvedli svoji produkci, která nás rozproudila a příjemně naladila na další festivalový program. Zkrátka kdo má rád říznou rockovku s melodickým zpěvem, určitě si přišel na své.

Nejlepší nálada ovšem převládala ve stanu, kde se nacházely naproti sobě dvě scény, na nichž střídavě probíhala produkce kapel různého ražení. Příjemně zde nejspíš bylo proto, že zde vládla klubová atmosféra a muzikanti měli blíž ke svým posluchačům než na velkých pódiích. Obzvlášť hravě se zde představil Hladíkův Blue Effect. Škoda jen že pro nás, co vidíme tento soubor už asi po šesté, nenachystal Radim nějakou novinku. Jejich dévédéčko už je na světě nějakou chvíli a avizovaná nová tvorba stále v nedohlednu. Přesto však Sluneční hrob nebo Ej padá, padá rosenka dostane snad každého. Mě zase vždycky zaručeně pobaví Rejdit a Napříč z někdejší produkce Walk Choc Ice. Prostě spojení Hladíkova kytarového mistrovství a frontmanství Honzy Křížka je zárukou kvality a dobré pohody, a proto se na ně vždy jdu podívat.

Vypsaná fixa dnes už patří k festivalovým klasikám a tak jsme si s Márdím prošli Lunaparkem přes Ruzyni až k San Piegu. Nezapomněl s sebou vzít Mažoretku a Dezolát, dále dodal že „nemá hudební nadání“, a skončil až v roce 1982. Stručně řečeno, i když je Fixa vypsaná, pořád píše skvěle a velký dav fanoušků před hlavní scénou to jen potvrdil.

Těsně po dvacáté hodině jsem se šel ze zvědavosti podívat, jak to teď zpívá a hraje té Anetě Langerové ze Superstar. Čerstvá blondýna s kytarou mě však spíš umrtvila po bujarém koncertě Fixy. Ocenil jsem zajímavé aranžmá jejich písní (zejména houslistka dávala muzice zcela jiný náboj), které zpěvačka vybírala z dosavadních dvou desek. Ovšem celkový dojem byl hodně vlažný a rozpačitý. Když už slyšet někoho ze Supertsar na Rock for People, dal bych zde raději přednost novopečenému ženáči Bendemu. Určitě by svoji šou rozjel víc, než poněkud mdlá Aneta…

Podle hovorů mnoha lidí na fesťáku (které jsem bezděky zaslechl) jsem nebyl jediným, pro koho byli Offspring kapelou, kterou jsme poslouchali hlavně na základce. I když jsem byl po náročném celodenním programu velmi unavený, nemohl jsem si Dextera a jeho kumpány nechat ujít. Jejich vystoupení bylo ovšem trochu zklamáním. Ne snad tím, že by nevládla dobrá nálada a nebyla dostatečná fanouškovská základna, ale spíš samotným výkonem hvězd ze států. Na hudebnících už jde znát věk, zejména se to týká lídra kapely, který měl problém některé pecky hlasově utáhnout. Přesto však rozparádili svoje fandy hitovkami Pretty Fly nebo Why Don´t You Get a Job? a nostalgicky nás přenesli do let, kdy nám bylo náct.

Po nezbytném občerstvení půlnoční kávou, aby člověk ještě chvíli vydržel na nohou, jsem vyrazil na Tatabojs. Tato skupina mě nikdy moc nebrala, dokud jsem je neviděl hrát živě. Proto je doporučuji všem navštívit. Pro mnohé „festivalníky“ byla velkým lákadlem avizovaná barevná hudba. Koncert byl tudíž podpořen zajímavou projekcí a naservírován skvělým výkonem hudebníků, i přestože jej Bublajs (Milan Cais) odehrál se zraněnou rukou. Všichni jsme si vychutnali věci jako Elišce, Trilobeat, Vesmírná nebo jsme si zaskákali na Pěšáky. Vše bylo prokládáno typickým Mardošovým vtipným komentářem a zakončeno přídavkem Hlídací. Prostě a jednoduše: Tatabojs = příjemná tečka na závěr druhého festivalového dne.

Sobotní odpolední program jsem zahájil návštěvou ojedinělé festivalové scény určené zejména dětem (bejbypankáčům) nazvané Kašpárek v rohlíku. V poměrně malém stanu se tísnilo hojné publikum a očekávalo společné vystoupení Márdiho z Vypsané fixy, Xaviera Baumaxy a Davida Kollera. Že půjde o zajímavý koncert, hned na začátku potvrdil Xavi. Prohlásil totiž, že toto seskupení se dalo dohromady až tehdy, když jej pořadatel uvedl do programu. Při postupné výměně nástrojů (kytara, basa, bicí) zahráli hudebníci asi pět písní, vtipně prokládanými Márdiho glosami. Nechyběla Kollerova lidovka Majolenka a celá šou byla završena Márdiho peckou Rozbijeme hubu Večerníčkovi, jejíž refrén ve finále zpíval celý stan. Vystoupení tohoto tria (které trefně Xavi nazval kLucie) bylo příjemným vstupem do závěrečného festivalového dne, byť trochu připomínalo školní besídku, na které se představil i malý Ben Koller. Možná právě proto mělo svoje kouzlo a všechny diváky pobavilo.

Kdekdo má Ondřeje Hejmu zafixovaného pouze jako rýpavého porotce ze Superstar, ale zpívat naživo jej s jeho psí bandou pravověrný divák Novy asi neviděl. Ale je to opravdu zážitek a i když vzhledem k věku toho mají muzikanti jistě na svých bedrech mnoho, stále jim to šlape. Hejma s jeho nepostradatelným kovbojským kloboukem předvedl na pódiu pravé bigbítové peklo završené hitovkou Sametová, kterou zpívali všichni ve stanu. Zkrátka Žlutý pes ještě určitě do hudebního důchodu nepatří a jejich nedávno zesnulý kytarista Franta Kotva si musí v nebi pobroukávat s nimi.

Tak zněla věta z úst jednoho z fanoušků Anny K. Její koncert se nesl v podobném duchu, kontakt mezi ní a publikem byl velice přátelský. Zpěvačka podotkla, že raději zpívá na festivalech venku, ale nakonec se jí rodinná atmosféra ve stanu velice zamlouvala. I když měla zpočátku problémy s technikou, zazpívala nejznámější písně jako Večernice, Šestý smysl nebo Nebe. Škoda jen, že zanikl doprovodný vokál Pavla Bohatého. Jinak hodnotím koncert na jedničku.

Davida Kollera obdivuji jako všestranného hudebníka, tudíž zhlédnout jeho vystoupení bylo téměř povinností. Výše jmenovaný se obklopil partou zdatných muzikantů a opravdu jim to hraje. Bohužel se Kollerovi asi nepodaří vystoupit ze stínu jeho domovské a dnes již neexistující Lucie, neboť nejlépe byly přijaty písničky právě z éry slavné kapely (Černí andělé, Šrouby do hlavy…), ale písně ze sólové desky se příliš nechytaly. Zazněly také skladby ze zpěvákova projektu Kollerband (Milá). Abychom však Davidovi nekřivdili, největší úspěch slavil jeho megahit Chci zas v tobě spát. Nakonec si fanoušci vytleskali přídavek, kterým nebylo nic méně slavnějšího než Amerika.

Mezi nejvřeleji přijaté interprety festivalu bezpochyby patřila partička UDG (zvlášť u ženského publika). Je znát, že pánové mají mnoho zkušeností z klubových vystoupení a umí velice dobře komunikovat se svými fanoušky. Hned od počáteční Nad jinou hladinou se pod pódiem rozjela pořádná „hopsanda“ a následovala jedna pecka za druhou: Zpěvy deště, Marry-Ann, Motýl, Nečitelný policejní román nebo Kurtizána. Vše vyvrcholilo tradičním kolujícím činelem a bubnujícím triem dívek, které si na pódium přivedl sám bubeník Tomáš Staněk. Ne nadarmo jsou UDG velkým lákadlem mnoha tuzemských festivalů.

Uzavřít celý čtyřdenní festivalový maratón na hlavní scéně přišlo teplické kvinteto Kabát. Co k tomu dodat? Myslím, že zde jsou veškeré komentáře asi zbytečné. U pódia velký kotel a všichni z plna hrdla zpívali (resp.řvali) notoricky známé skladby. Kabáti udělali průřez svojí tvorbou, zazněly hity jako Žízeň, Bára nebo Piju já, piju rád a pravověrnému rockerovi nechybělo nic jiného ke štěstí…

Čtrnáctý ročník Rock for People je za námi. Pokud někomu nestačí můj komentář, tak mu nezbývá nic jiného, než osobně příští rok navštívit Rock for People 2009. Vřele doporučuji!