17. 11. 2011

Legendární kapela Turbo slaví. Letos je tomu úctyhodných 30 let, co svými nestárnoucími hity dostává do varu fanoušky snad všech věkových kategorií. O tom, že jsou kluci stále ve skvělé formě nemůže být pochyb.

Nepřeberná a ztrhující záplava energie sálající z podia, jen podtrhuje pulzující atmosféru vyprodaného sálu. Po koncertu v Šumperku, který naprosto předčil má očekávání se o své zážitky a nové plány semnou podělil charismatický zpěvák, kytarista a lídr kapely Miroslav Chrástka i zakládající člen kapely a usměvavý bubeník Jiří Lang.


Míro, plný sál, úžasná atmosféra, navíc tak trochu magické datum 11.11.2011. Jaké jsou dojmy z dnešního koncertu?
Podle reakce publika bych řekl, že se koncert povedl. Mně se hrálo úžasně, čekal jsem daleko menší návštěvnost, protože je dnes fotbal a celkově vím, že lidi, když můžou jít někde zakalit, kde si dají pivo, tak tam jdou snáz, než na koncert. To se už tak moc nenosí. Ale lidi přišli a v perfektní náladě. Já jsem spokojený.

Turbo letos slaví 30 let působení na rockové scéně. Jsou letošní koncerty něčím výjimečné? Jak celé turné vnímáte?
Míra: My samozřejmě tu atmosféru vnímáme, že Turbo hraje těch 30 let. Já jsem v kapele teprve devátým rokem, ale už jsem toho stihli společně objet hodně. Samozřejmě i 25. výročí, takže tu slavnostní atmosféru jsem už jednou zažil. Pro nás se nic nemění. My pořád hrajeme, pořád koncertujeme. Jen lidem připomínáme, že jsme tady těch 30 let a snažíme se jim dát nějaký dárek. Ten dárek bude v podobě nového CD. Já už tady profláknu název. Bude se jmenovat Žár. Textařsky se podíleli Vladimír Mertlík, Petr Šiška a Petr Čejka. Původně jsme chtěli, aby to celé otextoval Láďa Vostárek, ale jelikož byl poměrně hodně vytížený, museli jsme oslovit někoho jiného.
Jirka: No, já jsem rád, že vůbec ještě žiju. Že jsem to celé přežil ve zdraví na rozdíl od mých kamarádů, kteří se toho nedožili. Oslavujeme to tak, že se bavíme každým koncertem.

Změnilo se nějak diametrálně publikum od dob hluboké totality?
Jirka: To publikum s námi samozřejmě stárne. Ale je hrozně příjemné, že jsou tady dneska naši vrstevníci se svými dětmi a dokonce i vnoučaty a ty děti naše písničky znají a zpívají s námi. Takže je tady další generace, která jde ve šlépějích svých rodičů.

To je obrovská radost
No ukrutná, já mám občas strach, abych se z toho úplně neposral.



Jak už jsi zmínil, před devíti lety jsi nastoupil do rozjetého vlaku jménem Turbo. Kde se zrodila myšlenka, že právě ty, jsi tím vhodným adeptem na post lídra kapely? Prošel jsi nějakým sáhodlouhým konkurzem, nebo tě kluci cíleně oslovili?
Ne, ne, já už jsem jednou v roce 1987 s kapelou hrál. To bylo ještě v době totalitního režimu. Nikdy jsem nebyl politicky angažovaný, ani jsem nebyl v žádné politické straně, ale v té době to byla jediná možnost, jak na sebe ukázat. Proto jsme s mou tehdejší kapelou přijali nabídku vystoupit na festivalu Politických písní v Sokolově a složili neutrální písničku na celosvětové téma Hirošima. Já jsem tam takovým expresivním ječákem vyplňoval mezery. V té době jsem ještě vyzpíval tří čárkové B. Tam si mě všiml právě Láďa Vostárek a oslovil mě s nabídkou, jestli bych s kapelou Turbo nechtěl hrát. Já na to samozřejmě kývl. Bylo mi 22 let a najednou jsem měl otevřené dveře do světa hudby.Turbo bylo v té době po aférce v Sovětském svazu, kdy mělo zakázáno hrát, takže se to muselo politicky žehlit. Mě možná Láďa oslovil i z toho důvodu, že jsem tu Politickou píseň tenkrát vyhrál. Takže to bylo poprvé, kdy jsem s kapelou hrál a tehdy Turbo a Elán objely společně turné po celé ČSSR a já jsem celou šňůru od Košic až po Karlovy Vary s písní Hirošima s nimi odehrál. Poté jsem z vlastního rozhodnutí odešel a začal dělat na svých projektech, například kapela Mac Beth, která se těšila velké přízně fanoušku především v zahraničí – Japonsko, Německo.. Nicméně celou mojí dosavadní dráhu, po odchodu z Turba, mapoval a sledoval Jirka Lang a byl mi nakloněný. Když přišel ten průšvih s Richardem, zavolal mi, jestli bych to nechtěl zkusit. Adeptů měl samozřejmě po republice víc, ale já byl na prvním místě. Byla to pro mě zásadní změna v životě a navíc jsem měl v té době spoustu jiných závazků a rozjeté jiné aktivity se svou tehdejší kapelou. Proto jsem Jirkovi neřekl jednoznačně ano. Potřeboval jsem si nechal čas na rozmyšlenou. Po čtrnácti dnech jsem souhlasil, ale do kapely jsem nastoupil s tím, že uděláme měsíc zkoušku a pak se uvidí. Ta obrovská základna fanoušků byla zvyklá na Richarda a já se necítil na to, že bych byl tak dobrý jako Ríša. Ani kytarově, ani pěvecky.

Jirko, proč právě Míra?
Proč? Protože se tam nejvíc hodil.

Podle čeho jste nového frontmana vybírali?
Tam nebylo co vybírat. Dá se říct, že se kapela prakticky rozpadla. Nikdo nepočítal s tím, že budeme pokračovat dál. Pak jsem si ale říkal, tak dvacet let jsme to budovali, zkusím to dát dohromady a začal jsem přemýšlet, kdo by Richarda nahradil. Měl jsem v notýsku tři jména a začal jsem u Míry, který s námi v kapele kdysi hostoval. Míra skládal a hrál se svou kapelou melodicky podobné písničky, jak mělo Turbo a mně se to moc líbilo. Věděl jsem o něm, že dělá hodně podobné věci, že dobře zpívá a hlasově je hodně Richardovi podobný. Byl první, komu jsem zavolal. A bylo to vyřízené.

Každopádně nastoupit na post lídra kapely a nahradit tak vynikajícího muzikanta, jako byl Richard Kybic nemohlo být vůbec jednoduché. Setkal ses ať už ze strany hudebních kritiků, nebo fanoušků s negativní reakcí?
V tom začátku určitě. Já mám dodnes médiím za zlé, že odešel takový hitmaker, taková osobnost rockové scény a média mu nevěnovala žádnou pozornost! Všechno se to odehrávalo v zákulisí mezi lidmi, fankluby, mezi fanoušky. Písničky, které přežijí 30 let, to už o něčem vypovídá. Richard byl vynikající muzikant a navíc strašně skromný člověk a jak se média zachovala, to jim mám dodnes za zlé.
Když Ríša umřel, v lidech byl smutek. Zvykat si na někoho jiného, nového bylo těžké. Já sám jsem klukům řekl, pojďte, odehrajeme několik koncertů s největšími hity jen na Richardovu počest. Sám jsem tomu nedával velkou šanci na přežití. I na koncertech jsem se představoval, jako host kapely. Ale klukům se to zalíbilo a říkali, co blbneš, ty jsi člen kapely a my Tě chceme. Takhle se to celé vyvíjelo. Bylo to těžké období, kdy kolikrát nepřišla ani noha. Časem se to začalo pomaloučku lámat a lidi začali chodit spíš ze zvědavosti. Ve mně byla vždycky malinká duše, trpěl jsem šílenou trému, bylo to peklo. Kolikrát jsem si musel dát i pár panáků. Teď jsem v takové situaci, že si nedám ani pivo. Chci mít naprostou kontrolu sám nad sebou, abych mohl dobře zpívat, dobře hrát.

Teď už jako kapela fungujete naprosto bez problémů. Kolik koncertů ročně Turbo odehraje?
To je různé, první rok, kdy jsem nastoupil, to bylo kolem 110 koncertů. Byl to strašně rozjetý vlak, vydržet hlasově i psychicky bylo náročné. Psychika je přímo spjatá s hlasem. Když člověk není v pohodě, tak nemůže dobře zpívat. V té době byla moje psychika trochu podlomená. Při koncertech mi pod nohama mi přistávaly papírky s nápisem „jdi do prdele,“ což mi nedávalo sílu pokračovat. Ale Jirka mě vždycky podržel, vždycky říkal, co blbneš, ty hraješ suprově, kapela tě chce, v sále je pět set lidí, z jednoho ožralého řvouna si nic nedělej. Vždycky jsem se otočil na Jirku a když jsem viděl, že při mně stojí, pokračoval jsem dál.


Jsou nějaká místa, kam se rádi vracíte?
Člověk, když cestuje republikou zjistí, že každý kraj má jinou kulturu, jinou mentalitu. Jiní lidé jsou na severní Moravě a jiní na jižní a všude máme své fanoušky a kamarády. Všude na nás dýchne místní atmosféra. Nemůžu říct, že někde by to vyloženě nestálo za nic a jinde to bylo perfektní. Líbí se nám všude. A hlavně, když je někde skvělá atmosféra a hodně lidí, tak je jedno jestli hrajeme třeba na louce u lesa.

Máš nějaký koncert, který se Ti nesmazatelně vryl do podvědomí, na který nikdy nezapomeneš?
Újezd (napovídá Bob).

Co bylo v Újezdu?
No, my máme ty Újezdy asi dané. Újezd u Cerhovic, tam se semnou přišel usmířit jeden kluk, se který jsem byl pohádaný. Já jeho omluvu přijal. Dali jsme si pár panáků a mělo se jít hrát. Nemohl jsem stát ani na nohách. To byl jeden Újezd, který mi kluci nemohli odpustit. Byli na mě naštvaní. Pak přišel druhý, kde tentokrát přebral Jirka tak, že nemohl ani hrát, ale taky jsme to dali. To byl pro změnu Újezd u Olomouce. Byla to taková krásná shoda náhod. To jsou nesmazatelné zážitky.
Jinak teď se nám podařilo trošku expandovat na Slovensko. Za minulého režimu tam Turbo často koncertovalo. Po revoluci přišlo takové to kulturní vakuum, kdy se moc nehrálo a kapela si dala dokonce pauzu.

Plánujete na Slovensku Turné?
Na Slovensku je to trochu svízelnější. Tam je kulturní dění jinak podporované a je i složitější se na slovenskou scénu dostat. Nicméně teď se nám podařilo navázat pár kontaktů a udělat jeden nádherný tah od našeho manažera, dostali jsme se na Goldfest do Nitry. Bylo tam 13.000 lidí a tam se nám i dobře hrálo. Někdy se to fakt tak skvěle povede, kdy konstelace je taková, že všechno do sebe zapadá, jako kolečka švýcarských hodinek. Nic jsme nenechali náhodě, řekli jsme si, že pojedeme den do předu, abychom se aklimatizovali a zvykli si na místní prostředí. Druhý den byl v pohodě, ne, že vylezeš z auta a hned kytaru, vystresovaný z jízdy…Večer přišel opravdu nečekaný, návštěvnost obrovská a lidi s námi ty písničky zpívali, tak jako dnes tady, akorát, že to byl třináctitisícový dav. O tomto festivalu se na Slovensku hodně ví a pokud pořadatelé vidí, že kapela na Goldfestu zafunguje, tak pak se samozřejmě otevřou dveře i někde jinde. A nám se to opravdu povedlo. Věřím, že teď koncerty na Slovensku budou přibývat, znovu se oživí staré pecký a budeme mít zároveň možnost prezentovat i nové písničky.

Má kapela Turbo nějaký sen? Vrchol, kterého byste rádi ještě dosáhli?
Míra: Tak… každý chlap chce dosáhnout vrcholu. Dokonce i žena.
Můj sen je třeba zahrát si s AC/DC na jednom podiu, jako třeba předkapela. Některé sny už se mi splnili, když jsem se dostal do předkapely, kdy jsme hráli před Scorpions, Smokie. S Nazareth jsme hráli asi 25 koncertů, což je úctyhodné, tam už mezi námi vznikly takové přátelské vztahy, že jsme si na sebe dali telefony. Už to byly společné večeře, chlastačky, takže moc pěkné. Dokonce se Slade jsme hráli. Samozřejmě můj skrytý sen je navázat na úspěšnou tradici Turba, aby kapela šla krůček po krůčku na horu. Pracovat na sobě, ale jak vysoko to dotáhneme, to nikdo neví. Můžeme si dělat plány jaké chceme, ale pak přijde nečekaná nemoc někoho z nás a je problém. Neuvažujeme o tom až takhle. Hlavně, aby lidi chodili a kupovali si desky, to je hlavní. Paradox je ten, že některé kapely, které vysílají hodně často v televizi a hrnou je rádia hlava nehlava, když pak hrají na festivalu, tak vidím kolikrát chladné odezvy od lidí. Turbo do televize moc nechtějí, dodnes nevím proč, ale o to víc mě těší, že lidi nás chtějí. To jsou takové ty protiklady, protipóly. Ale strašně mě hřeje u srdce, že lidi pokud chtějí, tak v dnešní době internetu si můžou v podstatě stáhnout cokoliv. Na youtube jsou naše klipy a k tomu ani žádnou Novu nepotřebují.
Jirka: Dneska už asi Kabáty netrumfnem, ale já jsem celkem spokojený s tím, že těch třicet let fungujeme a pořád se držíme na té špičce. My jsme po revoluci měli asi osm let pauzu, kdy lidi přestali chodit na koncerty, do divadel, na fotbal a všude vládl takový chaos. Pak jsme dali kapelu znovu dohromady a odstartovali jsme společným koncertem s Uriah heep a Illegal eagles před patnácti tisíci lidmi. Po koncertu začaly drnčet telefony: „Turbo je tady znova? My chceme.. my chceme“ a rozjelo se to tak, že jsme hráli 10-12 koncertů měsíčně.

Jak je tomu teď?
Teď je to samozřejmě slabší, protože je horší doba, ale pořád hodně.

V roce 2006 k 25. výročí jste natočili své první DVD se záznamem koncertu v Plzni. DVD se vydalo v roce 2007 a už po dvou měsících bylo v prodejnosti zlaté a v dubnu příštího roku dokonce platinové. To byl krásný dárek nejen pro fanoušky.
My máme prodaných přes milion desek, ale samozřejmě to bylo v dobách, kdy byla skoro každá deska zlatá. Ale třeba Turbo 2000, kdy jsme se dali dohromady po té pauze, se prodalo přes padesát tisíc, což je na dnešní dobu cédéček bomba.

Hudbu si skládáte sami, kde čerpáte inspiraci?
Jirka: Dá se říct, že dneska už se nedá vymyslet něco nového, všechno už je obehrané. Záleží hlavně na aranžích. My máme tu výhodu, že celých těch třicet let děláme čtyřhlasy, vokály. To dělá málokdo, aby zpívali všichni muzikanti, to už dneska není. Jak je vidět tak to funguje. Po revoluci se v písničkách objevilo hodně vulgarity, lidi byli nadšení, protože to bylo něco nového, byla to svoboda, ale dnes chtějí spíš takovou tu romantiku a něžné pohlazení.


Když se řekne rocker, vybaví se mi drsňák, kérky, ženské, bujaré večírky. Zkrátka bohémský život? Jaký je ve skutečnosti Míra Chrástka? Jsi více drsňák, nebo romantická duše?
Kérku nemám ani jednu a ženské, to je bez výhrad, ty se mi fakt líbí.
Já jsem blíženec a ti mají vždycky dvě fáze. Pro mě to platí beze zbytku. Spektrum charakterových vlastností blíženců je opravdu široké. Myslím si, že jsem kus romantické duše a někdy si umím zahrát i na toho drsňáka, ale to mi tolik nesedí. Uvnitř jsem určitě citlivá duše, to jsou ale všichni muzikanti. Musí být, protože, když muzikant vyleze na podium, tak publiku svou duši otvírá. Kromě toho, že musí umět hrát. Lidi vnímají přednes, to je ta energie, kterou na lidi přenáším a oni ji vnímají podvědomě. Takový ten feeling, to jestli mi to lidi věří nebo ne. A pokud ano, jdou za mnou.

Jaký typ žen se Ti líbí, co Tě nejvíc upoutá? Která partnerka je pro Tebe značka ideál? To aby fanynky věděly, které se mají postavit do fronty.
To je těžké. Nemyslím si o sobě, že bych byl zase až takový playboy. Nemůžu si teda stěžovat, to zase ne, ale myslím, že jsou chlapi, kteří jsou jiného ražení a mají daleko větší úspěch u žen. Mně se líbí ženy, víc přirozené, uvolněné, než nějaké fifleny, princezny. Ženská musí být samozřejmě dobře vytvarovaná. Každopádně tam musí proběhnout určitá chemie, to člověk neumí popsat. Nějaká ženská je hezká, ale nepřitahuje mě. Přitom je to fakt kočka, ale něco tam nefunguje. Pak přijde třeba holka, která není ani zdaleka tak hezká jako tamta, ale má v sobě něco strašně zvláštního a tím mě třeba dostane. To je takové to fluidum. No a nedej bože, když pak zachutná a zavoní ještě jinak. To je pak zaděláno na průser. Ono to vypadá, že bych měl strašně moc ženských, ale není to tak. Ne, že bych nemohl, ale zase tak tolik nechci. Už tím, že jsem ta citlivá duše, tak tam musím něco cítit, abych do toho šel, ne že to člověk bere tak, jako když si vyčistí zuby. Ta chemie, když tam nefunguje, tak do toho prostě nejdu.

Poslední otázka. Jaké jsou nejbližší plány?
Nejbližší plány jsou dooslavit 30. výročí. Pak samozřejmě máme roztočené CD, které jak už jsem zmínil se bude jmenovat Žár. Myslím, že dáme lidem hodně velký důvod k tomu, aby si koupili originál.

Prozradíš, kdy se na nové CD mohou fanoušci těšit?
Datum přesně ještě nevíme. Ale základ je hotový. Kytary, bicí, klávesy, všechno je natočené. V podstatě už jen nazpívat a dodělat sbory, všechno domíchat, zmasterovat. Je to práce tak do konce února. Myslím, že nejdéle v březnu by mohlo být venku.

Co byste rádi vzkázali fanouškům?
Míra: Že se strašně moc těšíme na další koncerty, rádi bychom měly i nadále plné sály a pak nemusíme být ani na té Nově.
Jirka: Mějte nás pořád rádi. My Vás máme také rádi.

Děkuji za rozhovor

Autor článku: Lenka Páclová

Komentáře:

Krásný článek se super kapelou :-)