19. 11. 2011

Zatímco v okolí Plzně není nutno klávesistu Miloslava Orcígra nijak dlouze představovat, pro čtenáře z dalších koutů republiky byl asi nejvíce viditelný jako člen skupiny Turbo. V tomto rozhovoru však bude řeč především o jeho stále ještě aktuálním sólovém albu "Emerse".

Nebudu tento úvodník natahovat dlouhou chválou, tou jsem ostatně nikterak nešetřil v recenzi, kterou si na Rockmagu můžete také najít. Rozhovor probíhal po telefonu, takže není úplně vytříbený, o to je více autentický.

Mílo, kdybychom tu jmenovali všechny projekty, ve kterých se v minulosti objevilo Tvoje jméno, asi bychom tím zaplnili celý prostor pro rozhovor. Mohl bys tedy ve stručnosti představit hudební aktivity, ve kterých se pohybuješ v posledních měsících a letech?
Tak z posledních let je to už asi pátým rokem Jabkowitz, přes tři roky Sifon, dále točím svoje sólová alba a nově také tři a půl sezóny hraji v orchestru Divadla J.K. Tyla v Plzni, kam jsem se po letech vrátil zpátky, ale už tam nehraju na lesní roh jako v minulosti, ale na klávesy.

Letos jsi pod svým jménem vydal album "Emerse". Na našem serveru bylo recenzováno, ale jak bys jej poslal svými slovy?
To album obsahuje hudbu, která mě provází celým mým životem. Jsou tam skladby, které vznikaly někdy od roku 1985 až do roku 2010. Jako inspirace mi sloužila hudba, kterou mám rád, takže je tam hardrock, artrock, objeví se tam i vážná hudba, v jedné věci je tam konkrétně Vivaldi. Je to celé postavené samozřejmě na klávesách, ale tím rozhodně nechci snižovat význam výkonů všech spoluhráčů, s kterými jsem nadmíru spokojen, nakonec sám nejlépe vím, koho jsem si vybral a proč jsem si je vybral, a ti lidé mě nezklamali. Naopak, ještě víc mě překvapili, ačkoliv je znám léta.

Jak jsi třeba dokázal ukočírovat kytaristu Míru "Jabka" Hanuše, který je známý tím, že věci dělá zásadně po svém?
S Jabkem spolupracuji s drobnými pauzičkami 21 let. Tady jsem mu prostě natvrdo řekl, je to můj projekt, já si to píšu a hlavně já si to platím, takže pokud to chceš hrát, tak to musí být zahrané tak, jak to chci mít já. Já jsem se taky v jeho věcech, které jsme spolu natáčeli, vždycky podřídil a přizpůsobil, takže tentokrát se asi poprvé a možná taky naposled v životě musel podřídit on. Ještě taková perlička, je tam jedna taková akustická věc, ve které hrají klávesy a dvě španěly, a to mi vynadal, že se kvůli mně musel učit na španělu. Ale on kdyby to nechtěl, tak by to nedělal, že jo.

Album je opravdu materiálem pro hudební fajnšmekry. Nabízí se zde otázka, co si vlastně od vydání podobného díla slibuješ? V popředí posluchačského zájmu je hudba o poznání povrchnější a jednodušší.
Řeknu to asi takhle. Jelikož už jsem, dá se říct, trochu starší a mám už v životě i v muzice ledacos za sebou, tak si od toho neslibuji vůbec nic, protože jsem realista a jsem rád, že se mi to vůbec podařilo natočit a vydat. Bude to mít pár set přátel, protože ta edice není samozřejmě zase nějak veliká. Že bych s tím prorazil, někdo si toho všiml a katapultovalo mě to někam nahoru, buďme realisté, přecejenom už mi není patnáct.

Podle toho, co jsi mi kdysi říkal, nejsou jednotlivé skladby jenom volnými asociacemi vycházejícími z improvizace, ale naopak má každá, anebo hodně z nich, svůj vlastní příběh. Můžeš k tomu říci více?
Tak to jsi mě zaskočil. Ale zrovna teď se mi vybavilo, zrovna jak jsem mluvil o té akustické věci, tak ta se jmenuje "Osamělý noční chodec". Vztahuje se k tomu, že rád hodím po nocích, třeba se sluchátky v uších nebo bez nich, rozjímám a přichází mi nová inspirace. Ale musí to být samozřejmě v noci, když se to jmenuje noční chodec. Jinak je to celé takové nostalgické, protože člověk si prožil spoustu zklamání v životě, což se na těch skladbách odráží. Kytarista z Pumpy Pavel Marcel prohlásil, že je to album pro lidi, kteří nemají žádný starosti a chtějí si je vyrobit.

Tak to bych neřekl, mně ta hudba připadá naopak hodně hravá a docela veselá. Ale abychom se dostali k dalším zajímavostem, vím, že se k Tvému dílu vyjádřily i dost zajímavé osobnosti, a to přímo světového věhlasu. Podělíš se s čtenáři o to, co Ti k tomu řekly?
Pochválil mi to třeba John Comeau, bývalý zpěvák Overkill a Annihilator, nynější tourmanager Yes a technik kytaristy skupiny Asia - Steveho Howea, ale úplně nejvíc mě těší pochvala od mého idolu, klávesisty skupiny Asia Geoffa Downese. Pro neznalé, jde o autora světoznámého hitu "Video Killed The Radio Star", to asi bude znát úplně každý.

Nabízí se otázka, jestli by nestálo za pokus vydat toto album v zahraničí. Uvažoval jsi o tom, že bys své dílo nabídl vydavatelství s celosvětovým nebo aspoň evropským dosahem?
Jak už jsem říkal, tak vůbec ne, natočilo se to, vydalo se to a veškeré další prosazování jsem pustil z hlavy.

Album obsahuje sice jenom tři zpívané písně, ale ty mě zaujaly i po textové stránce. Kdo je autorem těch textů a jak vlastně texty k tvým skladbám vznikají?
Tak přiznám se, že všichni oslovení textaři z toho měli "obrovskou radost", že jsem jim přinesl daný zpěv, kde si ho mohli trošku měnit, ale ne zas moc, plus ještě jsem jim řekl, jak se ta skladba musí jmenovat. Takže došlo třeba k tomu, že se mnou spolupracoval básník ověnčený několika cenami, ale s touto prací neměl moc zkušeností, takže jsem od něj dostal básničku, která pak ale vůbec nešla zpívat. Takže jsem do textů zasahoval i já, třeba jsem upravil kousek sloky, ale to jsem tam neuvedl, protože to dílo je jejich. A abych je vyjmenoval, tak Tomáš Makaj, Miloslav Čech a bohužel už zesnulý Jirka Nedorost, který taky dělal spoustu textů pro Extra Band revival.

Pokud je mi známo, "Emerse" za sebou nemá žádnou podporu vydavatelské firmy. Jak tedy probíhá distrubuce a jak se daří cédéčko dostávat mezi lidi? Pomáhá tomu třeba fakt, že jsi bývalým členem celorepublikově známé skupiny?
Ani ne, já si vlastně celou propagaci a distribuci dělám sám a je to spíš o kamarádech a známých. Všech tří mých sólových alb jsem nechal udělat pět set, což je tak akorát. Jinak, už to první jsem chtěl nazvat "Pro přátele", ale nakonec jsem jej nazval "Toccata".

Poslední dobou se mi zdá, že jsou tvé aktivity stále košatější, co se týká hostování na různých nahrávkách. Jak to funguje? Někdo tě požádá a ty jdeš? Anebo si spíše připravuješ půdu pro to, abys je přinutil posléze hrát na svých nahrávkách...
Tak spíš je to tak, že mě někdo požádá a já jdu, viz třeba teď naposled při nahrávání na album Dana Švarce - Šakala, bývalého kytaristy Torru. Zavolali mi, jestli bych tam nenahrál klávesy, tak jsem je natočil a k tomu ještě i videoklip.

Co se týká Šakala, tak je někdy obtížné věřit, že nahrávání opravdu probíhá. Takže nahrávka se opravdu tvoří?
Nahrávka už je hotová, teď mi zrovna volali, aby se ujistili, jak se opravdu píšu, abych tam nebyl nějak zkomoleně, třeba jako Miroslav, ale Miloslav. To "L" tam musí být perfektní. Takže je to hotový, čeká se jenom na vydání.

Nechtěl bych opomenout ani další kapely, ve kterých figuruješ. Co se týká skupiny Jabkowitz, ta mě uchvátila na dvou koncertech, potěšila cédéčkem, ale už dlouho jsem neměl příležitost na ni někam zajít. Funguje ještě?
Jabkowitz pořád funguje, skládáme, zkoušíme, i když je to složitý. Zájem pořadatelů je ale bohužel nulový, takže už tak trochu nevíme, kudy kam.

Naopak kapelou, která se má čile k světu už přes třicet let a zřejmě s tím nikdy nehodlá přestat, je Sifon. Tam ses objevil před pár lety. Jak k tomu došlo?
Bubeník Sifonu Jirka Vébr už mi dlouhá léta dělá futrály na nástroje, a už když jsem byl v Turbu, tak mi říkal, ať jdu hrát k ním. A pak, když to v Turbu dopadlo tak, jak to dopadlo, tak jsem mu zavolal, ale to zase říkali, že chtějí hrát bez kláves. Až teprve v létě mi zavolali, takže pak to dopadlo tak, že jsme dělali padesát věcí během zkoušky. Ale teď už děláme nové věci, tak snad vyleze i nějaké cédéčko, třeba do roka. Budeme pilovat a zkoušet.

U současné tvorby Sifonu se mi zdá, že tam silně chybí autorská ruka klávesákova. Tahle kapela se nikdy nebála vyvíjet a neustále zásobovat posluchače novými skladbami. Chystáš se tedy výrazně se autorsky prosadit i v Sifonu? Mohla by to být výzva prosadit tuto kapelu i na jiný typ pódií, než kde se dnes pohybuje.
To tak úplně ne. Samozřejmě do těch skladeb, co vznikají, se snažím udělat ty klávesy nejlíp, jak umím, ale abych tam přinesl něco svého, to ne, protože ty moje věci jsou přecejenom trošičku složitější a vkus hudebního publika směřuje přecejenom někam jinam. Ale pokud jde o klávesy, máme tam třeba jednu skladbu, kterou se táhne takový fanfárový motiv, jestli se nám ji podaří dotáhnout do konce, mohla by se hodně líbit.

Autor článku: Topi

Komentáře:

Mílovo CD je geniální, takové by se mělo prodávat po statisících a ne po stovkách kamarádům. Aspoň že Rockmag se mu jako jeden z mála webzinů věnoval.

Mílovi se to mocinky povedlo,Jabkowitz a Sifon S U P E R....................