Saga a Marillion v Stuttgartu - reportáž a odkazy na autentická videa

I když místo konání koncertu není až tak po ruce, udělali jsme si na tento dvojkoncert takový hezký podzimní výlet s čerstvým padesátníkem Ozzym, který Sagu pořádal na samém sklonku listopadu v Plzni.

Komplex Liederhalle, kde se koncert konal, je moderní prostor, do objektu jsme dorazili dostatečně s předstihem, takže tesilkový stařík, střežící s germánskou důsledností vchod, nás namísto vykázání promptně nasměroval neomylně do 4. podlaží, kde sídlí zastupitelský úřad pro občany Ruska. Tak jako on v nás zřejmě na první pohled viděl reprezentanty národa, zbavení se jehož neblahého vlivu nám přineslo možnosti na podobné akce vyrážet jinam než do Pešti, my zase tipovali jeho pravděpodobnou rutinu sjednávání si pořádku vypěstovanou třeba dohledem nad transporty. Ozzy mírně nerozvážně, domnívaje se, že nám není rozuměno, utrousil poznámku, kde padlo jméno samého vůdce Říše, což je termín, nevyžadující až tak hluboké porozumění ve vzájemných jazykových odlišnostech.

První blok patřil rockerům z Ontaria, tedy v r. 1977 založené partě Saga. Kapelu posílil znovu se navrátivší Michael Sander, který doplnil letitý kádr bandu, tedy kytaristu Iana Crichtona a baskytaristu a hráče na klávesové nástroje Jima Crichtona. Dalším rovnocenným spoluhráčem jim byli od druhého alba Images and Twilight z r. 1979 nastoupivší klávesista Jim Gilmour a služebně nejmladší bubeník Brian Doerner. Sadler krom zpěvu se zapojil coby další klávesista, sporadicky i kytarista nebo baskytarista. Šestici klávesových nástrojů ve vybavení kapely doplňoval klasický syntezátor Moog a bass pedál, které ovládal Jim Crichton. Saga, ve které instrumentálně exceloval především kytarista Ian Crichton, odehrála veškeré zásadní hity své letité hudební historie, konkrétně Back to the Shadows, Careful Where You Step, How Long, On the Loose, Ice Nice, You're Not, The Runaway, The Writing, Framed, Scratching the Surface, The Flyer, The Pitchman, Humble Stance, Don't Be a Wind Him Up.

Po krátké přestávce, kde jsme se třetinkou kelímkáče za bratru 90 korun českých jaksi nepokoušeli svlažit hrdla, nastoupili po drobných technických problémech s basou Marillion. Tak jako Saga měla vlastní světelný park, i scénu druhé kapely náladotvorně ovládal vlastní technický tým kapely. Po inrtu se nad publikem vyloupl na hradbě beden klečící Hoghart a kapela nasadila song Splintering Heart. Role frontmana po Fishovi si od r. 1989 chopil beze zbytku výtečně, takže až na zkraje zbytečné teatrální pózování s kytarou (které beru tam, kde na ni je podáván i adekvátní výkon), jsem neměl sebemenší pocit nostalgie po ranných letech (však v naší domácí kolekci cca 4 000 titulů CD nechybí ani žádné album této favoritní party - krom akustického Less is More). Naopak jeho emocionální projev je hlasově i vizuálně naprosto adekvátní skladbám Marillion - za vše snad přídavek Invisible Man z alba Marbles. V programu se střídaly šlapavější písničky s plošněji gradujícími kompozicemi, a tak krom jmenovaných zazněly během večera songy Cover My Eyes, King, Sugar Mice, Hooks In You, Somewhere Else, You´re Gone, Afraid of Sunlight, Man of Thousand Faces, Between You & Me a Neverland. Veterán kapely Steve Rothery sice přibral něco kil (tak jako kolega Crichton mi evokoval postavu herce W. H. Macyho, zde jsem se neubránil podobnosti s homosexuálem z Malé Velké Británie), zato však neztratil na hráčské zručnosti a citu při předávání svých hudebních pocitů pomocí pětice kytar, které střídal. Pete Trewavas působil mírně cholericky - asi to bylo zapříčiněno technickými problémy baskytary, jak bývá údělem bubeníků, kdesi v pozadí na praktikáblu ukrytý Ian Mosley nebyl takřka k vidění, naopak tomu měl Mark Kelly u kláves. Kapela zahrála výtečně a dokázala, že náročnější progresivní rock může i roztleskat posluchače.

Výjezd absolvovali i další dva příznivci z naší domoviny, nechyběla pochopitelně stěžejní příznivkyně Marillion, severočeška slečna Léňa HellCat.

Jako perlička, stále v duchu podobností postav, byla po koncertě v nočním parku žádost drobné fanynky o podpis - tedy s kým si mne asi spletla netuším, ale rozhodně asi ne s lysohlavým Sanderem.