Sepultura, Pro-Pain, Crowbar & spol. 20.4.2010 - report

SEPULTURA, PRO-PAIN, CROWBAR, HAMLET, ARMED FOR APOCALYPSE - Praha, Modrá Vopice - 20. dubna 2010. Takhle nabitá metalová sestava v klubu Modrá Vopice ? První dojem napovídal, že o koncert asi nebude moc velký zájem, když bylo zvoleno toto místo na pomezí Žižkova a Vysočan, ale prostor pro koncert byl i vzhledem k příznivému jarnímu počasí zvolen velice vhodně.

Po delší době jsem byl na koncertě, který připomínal spíš malý festival, večer byl naplánován znamenitě a pořadatele musím opravdu pochválit, zajistil catering včetně dostatečného počtu výčepů piva, s možností výběru jídla a příjemnou pořadatelskou službou.

Díky přesnému a časnému začátku jsem přišel o většinu setu prvních vystupujících amerických ARMED FOR APOCALYPSE, čtveřice z Kalifornie, která již doprovázela Helmet, Static X nebo Unearth má na kontě zatím jedinou nahrávku loňský debut “Defeat“, aktuálně je ovšem pod křídly Metal Blade a poslední dvě skladby, které jsem měl možnost vidět, měly ohromnou sílu, kombinace thrashe, death metalu a hard coru, hnaná mohutným černým bubeníkem Nickem Harrisem byla perfektním startem večera.

Druhým vystupujícím španělským HAMLET z Madridu patřila druhá část večera na “malém“ pódiu, přímo v klubu, který byl odsunutím stěny otevřen, tak aby bylo možné sledovat koncert i z venku. Španělé předvedli sympatický výkon, hlavně energický zpěvák J Molly, z něhož se vyklubal velký showman. Komunikoval s publikem uvnitř i vně klubu, křičel, gestikuloval a ve skladbách z novinkového alba Sacrificio a Siete Historias Diferentes i čistě zpíval. HAMLET uvádějí jako rok vzniku již rok 1987, mají na kontě 9 řadových alb, kompilaci, živé dvojalbum a jejich aktuální nahrávka “ La Puta y el Diablo“ vyšla v loňském roce u Roadrunner Records. Jejich výbušná kombinace power a thrash metalu, v níž se daly postřehnout elementy tradiční hispánské hudby nabudila přítomné a připravila je na hlavní trojici večera. Nutno dodat, že madridští si koncert velice užívali a asistovali jim i členové předchozích Armed For Apocalypse.

Následující program, mě osobně zajímal asi nejvíce, protože CROWBAR z New Orleans jsou již dlouho mými oblíbenci a dosud jsem neměl možnost je vidět živě. Po nedlouhé pauze se začalo na “velkém“ venkovním pódiu. Z původní sestavy zůstal pouze zpívající kytarista a leader Kirk Windstein, který je v kapele od jejích začátků v roce 1989. Pro jejich těžkotonážní muziku, která pomáhala definovat styl jemuž se dnes říká sludge, jsem si je zapamatoval už před více než patnácti lety, kdy mi byli doporučeni spolu s Melvins jako nejpomalejší možná verze hard core. Skutečné “heavy“ riffy, inspirované původními Black Sabbath, představují hlavní poznávací znamení CROWBAR, společně s vokálním projevem šedobradého Kirka a místy pořádně hutnou a pomalou zvukovou torturou. Jejich doom/stoner metal/core předznamenal vlnu dnešních kapel. Šest skladeb a zhruba třicet minut bylo trochu méně než jsem očekával. Z mých favoritů zazněly skladby Planets Collide z alba Odd Fellows Rest, Conquering a I Am Forever z desky Broken Glass.

Po trochu delší přestávce, čekalo se pravděpodobně na tmu, po mluveném intru, naběhli HC veteráni PRO-PAIN, kteří na našich pódiích takřka zdomácněli, ale koncertují neúnavně nejen u nás, poctivě cestují na věčné koncertní šňůře už hezkou řádku let, poprvé u nás hráli s Life Of Agony na legendární “Barče“, kde jsem je ještě neviděl, ale koncert v Akropoli před deseti lety byl parádní, stejně jako o dva roky později ve Futuru. Mohutná energie, kterou čtveřice v čele se zpívajícím basistou Gary Meskilem hrne směrem k publiku, je největší devízou PRO-PAIN, většina písní si je podobná, ozvláštňují je hlavně specifická kytarová sóla Toma Klimchuka, jediného dlouhodobého Meskilova souputníka v aktuální sestavě, ale nemáte šanci uniknout, tahle riffovací mašina vás musí rozhýbat i se špuntama v uších. Ze starších kousků jsem zaznamenal Stand Tall z desky Act Of God a hrálo se už také z čerstvé novinky, která vyjde 7. května pod názvem Absolute Power, konkrétně Unrestrained a Destroy The Enemy, ta zhruba 40 minut dlouhý set kvarteta z New Yorku zakončila.

Hlavní tahák večera brazilská čtveřice SEPULTURA, si svou pozici headlinera zasloužila, předvedla průřez svou dosavadní tvorbou a je jasné, že bylo z čeho vybírat.

Když v roce 1989 vyšlo Beneath the Remains obsahující skladbu Inner Self s geniálním úvodním riffem, okamžitě jsem se stal fanouškem kapely. Znamenala pro mě výraznou inovaci na scéně, zakomponováním tehdy ještě ne příliš používaných prvků, téměř death metalového řevu a ještě větší hutností předčili i ultra rychlé Slayer, stali se pro mě nejextrémnější thrash kapelou.

O dva roky později svůj status potvrdili famózní nahrávkou Arise, učebnicí thrash metalu.

Výraznou změnou však bylo následující album Chaos A.D.z roku 1993, jež vyrazilo dech řadě původních příznivců kapely, přibylo elementů, které dosud SEPULTURA nevyužívala, tradiční domorodá hudba, power metal ala Pantera a také hard core, který reprezentoval hostující Jello Biafra z Dead Kennedys ve skladbě Biotech Is Godzilla. Po desce Roots, jež byla vyvrcholením snahy a propojení thrashe, industriálních prvků a tradiční hudby obyvatel pralesa, však došlo k rozkolu mezi členy kapely. Měl jsem štěstí vidět koncert “klasické“ sestavy právě na turné k propagaci alba Roots ve zcela zaplněné pražské sportovní hale v Holešovicích, kde hraje svá utkání hokejová Sparta, což znamená více než deset tisíc diváků, bohužel pro kapelu, návštěva koncertu ve Vopici čítala odhadem jen pět stovek příznivců, většinou starších 30 let, tedy “pamětníků“. Mně osobně však prostor a počet diváků vyhovoval, pro možnost bližšího kontaktu s kapelou. V aktuální sestavě byla kvalitativní úroveň setu minimálně srovnatelná. Jediným nedostatkem byl zvuk na úvod, kdy nebyla dostatečně výrazná kytara Andrease Kissera, a pocitově tak chyběla druhá doprovodná kytara, ale to se velice rychle podařilo vyřešit.

Andreas Kisser, který před necelým rokem vydal první sólovku, dvojalbum Hubris I & II, dokázal, že je hlavním mozkem kapely. Je to mimořádný kytarista, s osobitou technikou, což potvrdil během tohoto koncertu. Absence druhé kytary již při klasice Dead Embryonic Cells nebyla patrná, jistě tomu napomáhala i basa sympatického Paula Pinta Jr. (ten dodatek za jménem už nebude vzhledem k šedinám úplně aktuální). Zvuk byl čitelný, hutný a nikterak přehnaně hlasitý na úkor výrazu.

Přes příjemný jarní podvečer se kolem desáté poměrně ochladilo, což ovšem nebránilo novému motoru Jeanu Dolabellovi, který nahradil mladšího z Cavalerů, aby odehrál vystoupení do půl těla nahý. Stylově Igora připomínal, zběsilá mlátička ženoucí stroj plnou parou vpřed.

Derrick Green, impozantní svou mohutností, s dredy dlouhými tak, že by je běžný člověk tahal za sebou po zemi, působí jako obrovské černé monstrum a hlas, který z jeho útrob vychází si s postavou frontmana nijak nezadá. Přesto obr vystoupení odlehčoval různými fórky, tu trochou swingu, tu nacvičenou češtinou.

SEPULTURA, právě slavící čtvrt století existence, se prohnala celou dosavadní kariérou, zazněly milníky z většiny nahrávek z Arise titulní skladba a již zmíněná Dead Embryonic Cells, pro old school thrashers Escape To The Void z alba Schizophrenia a Troops Of Doom z albového debutu Morbid Visions, z Chaos A.D. tutovky Territory a Refuse/Resist, Attitude z Roots, samozřejmě fantastická Inner Self a Slaves Of Pain z přelomového Beneath the Remains, Sepulnation otevírák desky Nation, Convicted In Life z předposlední řadovky Dante XXI a We´ve Lost You z aktuálního loňského alba A-Lex.

Na úvod přídavku doplnili sestavu na pódiu bubeníci z ostatních kapel a společně s Derrickem Greenem se pustili do rytmického doprovodu instrumentálky Kaiowas, samotné finále pak patřilo skladbě Roots Bloody Roots, která nesměla chybět.

Večer se vydařil skvěle, snad jen Crowbar by mohli hrát jako předposlední a dostat více prostoru a lepší porci zvuku, což by ovšem vzhledem k jejich popularitě u nás nebylo příliš logické, zatím první letošní koncertní vrchol roku.