6. 3. 2007

Další očekávaná událost pro rockery se odehrála v pražském klubu Retro, tentokrát koncertu hlavních tahounů předcházelo představení kapely z domácích luhů a hájů. Před BONFIRE vystoupili SEVEN, předvedli velmi sympatický a řekl bych také sebevědomí hodný výkon.

Většina jejich setu sestávala z instrumentálních a řádně propracovaných skladeb. Trio – kytara Honza Kirk Běhunek, pětistrunná basa Martin Przeczek a bicí Radim Pígl, podpořené (jak jinak) výborným zvukem ukázalo, že i u nás jsou vynikající instrumentalisté na poli metalové nebo (chcete-li) hard rockové hudby. Styl kapely se pohybuje někde mezi výtvory kytarových prací pánů Friedmana či Vaie. Poslechli jsme si zpěv velryb v The Wales Sing (zpívala kytara) a viděli také exhibici, kdy si kytarista a basák posunuli nástroje za záda, přitiskli se k sobě a sólovali oba na nástroj druhého muzikanta. Příjemný byl i projev frontmana, který vděčně děkoval za ohlasy z publika. Na závěr vystoupení posílil sestavu zpěvák a předvedli dvě písně hutného hard’n’heavy.

Hlavní akt večera němečtí veteráni BONFIRE, asi stejně jako já očekávali větší návštěvu, ta ale bohužel, pro kapelu a pořadatele nedorazila. Odhaduji tak 200 – 250 diváků. Čekal jsem, jak se s tím BONFIRE poperou a nutno říct, že předvedli profesionální výkon. Show si užívali a hráli s velikou chutí. Kapela sice pochází z Ingolstadtu, ale hudebně jako by byla spíš ze slunné Kalifornie. Styl zapadá přesně do období druhé poloviny 80. let a začátku let 90., do doby před příchodem Nirvany, kdy se rock’n’roll věnoval spíš zábavě a hitparádám vládla alba Van Halen, Def Leppard, Mötley Crüe nebo Scorpions.

Kolem tři čtvrtě na deset po intru z novinky Double X BONFIRE nastartovali na pódiu svou hard’n’heavy mašinu a předvedli průřez svou více než dvacetiletou kariérou. Neznám všechna alba kapely, takže playlist přesně nesestavím, ale hrálo se z většiny desek, nejvíce z poslední již zmíněné řadovky, úspěšného alba Point Blank z roku 1989 a hlavně z mého oblíbeného alba Fire Works z roku 1987. Publikum bylo připravené a s kapelou spolupracovalo, také bylo při závěrečné představovačce uvedeno jako šestý člen BONFIRE.

Zvuk i přes ne zcela zaplněné prostory klubu zněl patřičně čitelně i ostře, razantní bicí a hutné kytary. Dobře se jevil i zpěvák Claus Lessmann, jeho chraplák zvládal repertoár s přehledem, až na konci základního setu mu trochu docházel dech, po představení sestavy byl zase zpátky v plné kondici, skvěle zvládal komunikaci s publikem, větší část koncertu doprovázel dvojici kytar na svého gibsona, zpíval také pohybujíc se pod pódiem mezi diváky, které neustále chválil a děkoval i v češtině. Motorem kapely je nejmladší člen bubeník Jürgen “Bam Bam“ Wiehler a hlavním tahounem kromě Lessmanna další původní člen BONFIRE sólový kytarista Hans Ziller, ten zvládal střídat akustickou a elektrickou kytaru a zároveň, stejně jako druhý kytarista Chris “Yps“ Limburg a, věčně se smějící, basista (zase pětistrunka) Uwe Köhler, zpívat doprovodné vokály ve většině skladeb. Němci působili příjemně a bylo vidět, že je jim jasné pro koho tu jsou, žádné hvězdné manýry, přestože mají na kontě více než 6 milionů prodaných desek. Lessmann uvedl song Proud Of My Country z alba Fuel To The Flames z roku 1999, slovy o tom, že Němci nejsou moc oblíbeni, ale že doba se mění a že je třeba budovat společnou Evropu. Tato agitace stejně jako text písně na mě působí trochu křečovitě, ale možná mi to moc nejde dohromady s image kapely a stylem muziky, jímž se prezentuje.

Jinak zazněly mimo jiné skladby: Hot To Rock z první desky Don´t Touch The Light (1986), z dvojky Fireworks (1987) – Never Mind, American Nights při níž naběhl Lessmann v šátku alá Vince Neil, Sweet Obsession, jakési medley z Ready 4 Reaction a Champion a také pomalá Give It A Try. Z Point Blank (1989) zazněla pecka Hard On Me a z aktuálního Double X (2006) But We Still Rock.

Překvapením bylo pro mě rovněž, že během koncertu bylo možné zakoupit některá CD Bonfire, Cacumen (přímý předchůdce Bonfire), projektu Lessmann/Ziller (vše za 250,-), nové DVD (350,-), oboustraná trička (250,-) atd., vše tedy za ceny slušné i v ČR.

Hodnotím koncert pozitivně, výborná zábava, sympatické kapely, opět příjemné prostředí klubu. Jediná výtka tedy směřuje k nezájmu fanoušků, kterých dorazilo opravdu málo.

Autor článku: RVO

Komentáře:

Já doporučuju sledovat program klubu Retro music Hall protože pořádá docela dost takových lahůdek...Dík za report protože koncertu jsem se nemohl účastnit z pracovních důvodů...

Moje chyba, je třeba se čtení více věnovat.

Možná, že o tom koncertě vědělo opravdu jen pár zasvěcených, doporučuju sledovat weby klubů a rockmag.cz, sám jsem na koncert upozorňoval bleskovkou.

Tak to je pecka, Bonfire jsem miloval v letech 1987 a deska Fire Works....to je noblesní poslechovka, vůbec jsem nevěděl že jsou v Česku, to mne opravdu docela štve. Jsem moc rád že je zde u nás v redakci i fanda Bonfire a hlavně že o nich napsal report. Díky Mirek