Slayer a Megadeth v Praze (10.dubna 2011)

Neuplynul ani rok a polovina velké čtyřky se po kanonádě v milovickém vojenském prostoru rozhodla přijet vyplenit i Prahu.

Metalovým fanouškům se tedy naskytla příležitost vkročit na půdu jediného kluziště na světě, jehož výstavba dokáže zničit firmu, do které sázející dokážou týdně nasypat sto milionů. Vedle těchto nelogických hrátek s čísly pojďme i k počtům zakládajícím se na o něco reálnějším základu. Je pochopitelné, že v tak krátké době po triumfálním dobytí Milovic by bylo odvážné čekat halu praskající ve švech, ale zaplněný prostor k stání i početné skupiny fanoušků uvelebených v sedačkách lze bezpochyby považovat za úspěch. Metallica je sice stadionovou kapelou s nádechem mainstreemu, ale její doboví souputníci ve schopnostech plnit haly větších rozměrů evidentně příliš nezaostávají.

První vkročili na celkem skromně vybavené pódium MEGADETH. Ti na svých koncertech tradičně nabízejí průřez svou značně rozmanitou tvorbou, nejinak tomu bylo i tentokrát. Základem však zůstával jejich kultovní zářez "Rust In Peace", který byl doplňován převážně dalšími zářezy z alb staršího data. Přesto ve mně převládl pocit, že se vystoupení odehrávalo spíše ve středním tempu, očemž svědčily i četné příležitosti Davea Ellefsona doplňovat Mustaina při zpěvu a dotvořit sladěné dvojhlasy. Dave Ellefson byl vůbec hlavním šoumenem kapely pro tento večer, vytrvale povzbuzoval a roztleskával dav pod pódiem, přesto na mě působilo celé vystoupení poněkud profesorsky a rutinně, musím se přiznat, že mě narozdíl od Milovic nedokázalo tolik vtáhnout do děje.

Dave Ellefson od začátku doplňoval Mustainův zpěv sladěným Ačkoliv uvedená alba patří k těm nejrychlejším v historii kapely, z celkového pohledu ve mně přesto převládl pocit, že se vystoupení odehrávalo spíše ve středním tempu, o čemž svědčily i četné příležitosti Davea Ellefsona zkompletovat sladěné dvojhlasy. Přestože se evidentně dobře naladěný Dave snažil maximálně komunikovat s publikem a kapela podala maximálně spolehlivý výkon, působilo na mě celé vystoupení poněkud odosobněně a musím se přiznat, že mě narozdíl od Milovic nedokázalo vtáhnout do děje. Zároveň však musím říci, že fanoušci Megadeth po skončení koncertu superlativy nikterak nešetřili. Zřejmě jsem byl pro tento večer až příliš naladěn pro to, co mělo přijít poté.

Krátká přestavba odhalila na pódiu tradiční hradbu z Marshallů a SLAYER mohli vtrhnout na věc. Kytarová úderka King/Hanneman je všeobecně chápána jako neoddělitelný celek. Ale pokud někdo měl pochybnosti, zda rezník Pat O´Brian (jinak Cannibal Corpse) dokáže léčícího se Jeffa nahradit, rozplynuly se po několika vteřinách. Patova hra nikterak nezaostávala a jeho sóla nebyla o nic méně rychlá a zároveň zpěvná, než ta Jeffova. Co říct k samotnému vystoupení? Těžko se vybírá, co vychválit dříve. Naprosto fantastický zvuk? Nadpřirozenou drtící kanonádu Davea Lombarda? Tradičně skvělou sehranost kapely? Nespoutanou energii, která se valila halou jako zuřící sopka? Naprosto famózní zpěv, který překonal i nejlépe nazpívané cédéčko této kapely? Nebo geniálně poskládaný playlist, ve kterém se střídala ultrarychlá řezničina s klidnějšími polohami, které známe zejména z alb South Of Heaven a Seasons In The Abyss? War Ensemble, South Of Heaven, Raining Blood, Silent Scream... Co skladba, to tutovka. Trochu mi chyběla "Disciple" z mého oblíbeného alba "God Hate Us All", ale samotný bych měl potíže s výběrem, kterou skladbu v playlistu nahradit. A má-li se opravdu končit v nejlepším, nemůže být setlist natahovací. Byl jsem svědkem zřejmě nejnadupanějšího živého vystoupení, co jsem kdy viděl.

SLAYER i MEGADETH jsou kapely, které nemusí ohromovat monstrózní šou ani nekonečnými proslovy. Přijdou na pódium, proženou vás v peklem a zase odejdou. Bylo by zajímavé, zažít někdy jejich koncert v obyčejném zaplivaném klubu. Ale nakonec je dobře, že se toho zřejmě nedočkáme, jejich výkony rozhodně nenaznačují, že by měly ustupovat ze svých vydobytých pozic.