Sonisphere Festival 2010, 19.6.2010 Milovice aneb spokojenost starýho thrashera

Kdyby mi někdo řekl před více než dvaceti lety, že někdy uvidím tzv. Big four Thrash a k tomu najednom podiu, tak mu řeknu, že je padlej na hlavu. Ale časy se mění, uběhlo přes dvacet let a stalo se to skutečností.

Již od února, kdy začali prosakovat první zprávy o uskutečnění putovního festivalu Sonisphere u nás , jsem si říkal, to by nemuselo být špatný, mohl bych po letech zase vyrazit na fesťák a když byl postupně upřesněn line-up, tak jsem neváhal a vyrazil. Obavy ve mně, ale hlodaly jak to po letech zvládnu .Taky mě trochu děsila návštěvnost přes 30 000 lidí .

Sobota 5:00 vstávám a kouknu z okna, v jižních Čechách prší, to nám to začíná. Tak hurá na vlak. Zakoupím lístek, bagetu a dvě pivka na cestu a ČD opět nezklamaly, hodinové zpoždění pro poruchu na soupravě ,volám celkem nervózně kolegovi RVO, že dorazím o hodinu později. Naštěstí cesta docela utíká, zpestřená několika humornými zážitky, které předvádí někteří cestují jedoucí za stejným cílem jako já, jsouc již silně pod vlivem. Kolem půl jedné odpolední se konečně scházím s RVO na nádraží v Milovicích. Počasí v Milovicích je příjemné a tak vyrážíme na asi patnáctiminutovou cestu na letiště, kde se festival odehraje. Po akreditaci a když dorazí další dva naši kamarádi, vstupujeme do jámy lvové .

Po vstupu a klasické prohlídce jdeme okouknout areál. Obrovské APPOLO STAGE po stranách vybavené obrazovkami, kolem mraky lidí a hromady stánků, jakýsi bungie jumping, nečekaně i autodrom, ale není to tak zlý, člověk se může poměrně v klidu pohybovat. Zapíchneme to u SATURN STAGE, kde právě svůj set rozjíždí česká thrashová klasika DEBUSTROL, se svými osvědčenými léty prověřenými skladbami včetně hry na „motorovku“ a dáváme gambáč za 39 Kč. Asi více Debustrol nebudu rozebírat , ale překvapuje mě dobrý zvuk na obou scénách, který nebývá na festivalech pravidlem. Přemýšlím,že zde vydržím až do setu VOLBEAT , ale RVO mě zláká na APOLLO STAGE na DEVIL DRIVER a dělám dobře. Nadupaný thrashcore nebo jak se dnes říká groove metal s deathovým zpěvem mě nabudí na solidně rozjíždějící se festival a potvrdí mi , že thrash není mrtvým stylem ba naopak. Celý set nedokoukám, tuším, že zvládnout všechno co bych chtěl vidět je nadlidský výkon a mažu na svoje oblíbené VOLBEAT. Tyto Dány jsem ještě před pár měsíci neznal, ale dostali mě jednou ranou, jejich hutný metal střižený notnou dávkou rockabilly nemá chybu ani naživo a tak při pojídání klobásy a pití pivka obklopen hodně fanoušky z Německa a Dánska se pohupuji, poslouchám jejich pecky Radio Girl, Halleluja Rock, Still Coutting či Johny Cash . Při Volbeat zjištuji další příjemnou věc, na fesťáku se pohybuje hodně hezkých žen a pak že holky neposlouchají tvrdou muziku. Během setu se objevuje i RVO se zbytkem party a po osvěžení a vykonání nutné potřeby vyrážíme směr APOLLO STAGE na první pochoutku dne a to jsou ANTHRAX. Cestou zpět diskutujeme o Belladonnově návratu za mikrofon aneb věčné dilema Belladonna vs. Bush . Mně osobně se za ty léta dostal více do krve John Bush ,ale třeba kamarád Maňas mi tvrdí, že mu víc sedí Joey.

Na APPOLO STAGE se hustota lidí zvětšuje a propracovat se na solidní flek je celkem makačka, ale vyplatí se. Slyším naživo kapelu poprvé a hned úvodní riffy Caugh in A Mosh dávají tušit parádní jízdu a pro mě začíná jeden z vrcholů festivalu. Mám to hned v krvi a začínám pařit, hrozit a řvát celý koncert ,aby ne kapela se rozjede, jak za mlada s drivem a nasazením. Věci jako Got The Time , Antisocial, Be All End All, Madhouse a další vás v klidu nenechají. V Indians Joey pobíhá ke konci skladby jak v 87. roce s dlouhou indiánskou čelenkou. Dokonce zazní trošku překvapivě Only, což je Bushovina jak poleno, ale Belladonna se jí zhostí důstojně a odzpívá jí společně s fanoušky včetně mě. Není zapomenuta ani legendární Metal Thrashing Mad a závěrečné finále obstará skladba I Am The Law. Bohužel Anthrax si rozhodně zasloužili určitě delší set než hodinu .

Je třeba orazit, tak při doplňovaní tekutin ,to jest stáním fronty na pivo (ten gambrinus je fakt břečka) slyším z povzdálí ze SATURN STAGE konec setu FEAR FACTORY. Na APPOLO začínají MEGADETH. Nemám Megadeth ani za ty roky nějak extra naposlouchané , tak skladby kapely, kterou sleduji z podstatně větší vzdálenosti na velkých obrazovkách, mi doplňuje svými komentáři RVO, za což mu děkuji. Dave a spol. prostě hodně dobrý. Sledovat kapelu a hlavně Mustainovu kytarovou hru, který do metalu zakombinoval jazzové prvky, je pro mě zážitek. Asi by to chtělo vyrazit někdy na samostaný koncert s hodně dobrým zvukem.

Blíží se sedmá večer a začíná na mě jít nějaká únavová krize, z ALICE IN CHAINS celkem nic nemám. Odcházím se napít a najíst směrem SATURN STAGE, kde při cpaní se nudlemi poslouchám na půl ucha STONE SOUR. Tak akorát se vracím na můj druhý a hlavní vrchol Sonisphere a to na mé oblíbené SLAYER.

Viděl jsem Slayer v roce 2008 v Praze na Unholy Alliance, kde odehráli skoro celou desku Reign in Blood, tam mě dostali, ale tady mě rozstříleli na atomy. Slayer, jak je u nich zvykem, bez nějakého dlouhého otálení otevřou svoje „krvavé představení „skladbou World Painted Blood z posledního velmi dobrého alba a je na nich vidět, že jsou ve formě. Už touhle skladbou se mi do morku kosti zařezává thrash ve své čisté podobě. Šílenství se pomalu začíná rozjíždět. Slayer jak zamlada bez jakékoliv křeče a pálí do publika Jihad a při War Ensemble už mi v žilách koluje jen Slayer. Přes nové věci Hate Worldwide a Beauty Through Order příchází rána jak s brokovnice Disciple a Seasons in The Abyss. Na kapele je vidět, že je to baví a s chutí zavzpomínají na své začátky pekelnou Hell Awaits a tím si připraví fanoušky na gradující set odpálený skladbou Mandatory Suicide, přes Chemical Warfare , nádhernou řezničinu Raining Blood a Aggressive Perfector k finále. To je zahájeno mistrovskou a mojí nejoblíbenější South Of Heaven, proloženo nečekanou Silent Scream a závěrečnou dorážkou Angel Of Death. Neskutečný zážitek to se prostě musí vidět, ale hlavně slyšet. Takhle se dělá thrash metal.

Pak přišla na řadu kapela na které jsem vyrůstal Metallica. Bohužel, ale tato kapela jde již dlouhá léta svojí tvorbou mimo mě, jak jsem kdysi psal v jejím profilu, tak mě nechala poměrně v klidu. Přesto musím uznat, že se zhostila pozice headlinera se ctí . Na obrovském podiu doplněném obří obrazovkou za muzikanty předvedla dvouhodinové vystoupení, které uchvátilo diváky nejen hudebně, ale i podiovou prezentací a pyrotechnickými efekty. Zazněly největší hity jako Creeping Death , Master Of Puppets , Nothing Else Matters, pár věcí s nové desky Death Magnetic a na závěr aspoň pro mě gradující MotorBreath a Seek and Destroy. A to je asi tak vše. A závěrem spokojenost , únava a „THRASH TILL DEATH“!