19. 9. 2010

Sen mnoha fanoušků thrash metalu se stal realitou v sobotu uprostřed června, na české zastávce putovního festivalu Sonisphere. Záměrně zmiňuji thrash metal, protože vůbec prvně v historii se podařilo stěžejní čtyři pilíře žánru dostat na jedno pódium a přestože hlavním tahákem byla nepochybně Metallica, která jistě přilákala i řadu příznivců jiných rockových žánrů, nejen z mého pohledu se jednalo o thrashový svátek.

Z původního místa jímž měla být Mimoň byl festival přesunut do areálu letiště v těsné blízkosti středočeských Milovic, což byl jistě logický krok, zejména k dopravní dostupnosti. Bezvadně zafungovala doprava pomocí ČD, které posílily spoje a celkově je nutné hodnotit výběr místa jen pozitivně. Z pohledu obyvatel města si už tak jistý nejsem, přestože jsem nezaznamenal žádné excesy fanoušků, zvuková kulisa byla slyšitelná až do města, uvidíme zda místo bude stejné i za rok, kdy je přislíbeno konání Sonisphere festu u nás znovu.

Za doprovodu britských PANIC CELL jsme teprve pronikali do útrob areálu a jejich produkce mě neoslnila, jednalo se o mix právě aktuálních metalových odnoží obsahující prvky nu-metalu, metal coru a thrashe.

To DEBUSTROL byli mnohem lákavějším předkrmem před hlavními atrakcemi, na druhém pódiu před velice slušnou diváckou kulisou ukázali, že se na akci neobjevili náhodou. Svého času suverénně nejrychlejší thrashová parta u nás, která si vydobyla kultovní postavení už svou první demonahrávkou Vyznání smrti, prošla svou více než dvacetiletou historií, zazněly mimo jiné songy Papež je vrah, Protest, Masoterian, Yugoslavia, Přerushit, Antikrist, Údolí Hádu či Vyznání smrti. DEBUSTROL hrnou svou nekompromisní řežbu s poctivostí sobě vlastní a nemůže chybět ani Kolinsovo sólo na motorovou pilu.

Na hlavním pódiu pokračují kalifornští DEVILDRIVER, na které jsem byl docela zvědav, musím přiznat, že pro mě byli jedním z příjemných překvapení festivalu, protože jsem doposud jejich tvorbu nezaregistroval. Sice jejich model muziky nepřináší žádné výrazné inovace, ale díky výbornému nazvučení a velice živé pódiové prezentaci, strhla energická kombinace nejtvrdších metalových stylů mou pozornost a přes konkurenci na druhé scéně jsem sledoval jejich set téměř kompletní. Nejzajímavějším prvkem byla heavy-metalová kytarová sóla, která dokázala odlehčit přetíženou mašinu, řítící se většinou velkou rychlostí. Z jejich čtyřalbové diskografie zazněly mimo jiné skladby Pray For Villains, Clouds Over California, These Fighting Words nebo Swinging The Dead.

Na Saturn Stage již je v plném proudu vystoupení dánských VOLBEAT, které mi doporučoval kolega Pěna a pokud bude ještě příležitost rád si jejich set dám v delším časovém úseku. Dánové byli sympatičtí a jejich riffy ala Metallica, v kombinaci s melodickým zpěvem a prvky rock’n’rollu a rockabilly si zaslouženě získaly řadu diváků. Náladu zvedající podívaná.

Okamžitě po skončení vystoupení Volbeat se rychle přesouvám k Apollo Stage, kde ve čtvrt na pět začíná koncert ANHRAX, mé před lety nejoblíbenější kapely. Po delší době je mám možnost vidět živě a vůbec prvně s Joeym Belladonnou za mikrofonem, kdysi nesplnitelný sen, jehož realizace mi příliš lákavá aktuálně nepřijde. Po personálních eskapádách v řadách skupiny a dvou zrušených vystoupeních u nás za poslední roky jsem na kapelu přiznám se trochu zanevřel a musím přiznat, že zklamání z absence Johna Bushe, který kapelu posunul výrazně jiným směrem, přesto ještě výrazněji vpřed byla více než citelná. ANTHRAX tak těžili během svého setu z věcí z prvních pěti alb s jedinou výjimkou v podobě Only.

Otvírák moshovina z “Among The Living“, Caught In A Mosh, jedna z největších klasik, Joey zpívá v pohodě, kapela v plné parádě, následuje cover Joe Jacksona Got The Time, jediná zastávka z technického alba Persistence Of Time, prostor pro Franka Bella, jehož basa je jedním z poznávacích znaků kapely. “It’s time for your medication Mr. Brown…“ moje oblíbená klipovka Madhouse, jež pochází z prvního Belladonnovského alba už pětadvacetiletého “Armed & Dangerous“, další na řadě je úvodní skladba ze “State Of Euphoria“ Be All, End All, kterou kapela skvěle oprášila na Bushem nazpívané desce “The Greater Of Two Evils“. Antisocial další z povedených a velmi úspěšných předělávek, které patří mezi povinné položky setlistu a zde mi právě už styl Joey Belladonny neseděl a jeho až zábavové rozespívávání publika, mi sympatické nebylo už vůbec.

To následující tutovka Indians, rozdělená poctou zesnulému Ronnie James Diovi v podobě Heaven & Hell, byla patrně vrcholem vystoupení ANTHRAX. Druhá položka z “Armed…“ Medusa, typický song z poloviny 80. let, kde sedí projev Joeyho náramně předznamená jediné a největší překvapení setu - Only, patrně největší hit ANTHRAX vůbec, v podání Belladonny nezněl zas tak zle. Pro old school fans zní pecka Metal Thrashing Mad z první desky “Fistful Of Metal“ uvedená Scottem a na úplný závěr zhruba hodinové podívané nesmí chybět další nesmrtelná I am The Law, inspirovaná komiksem Judge Dredd.

Pominu-li srovnávání s nesrovnatelným Johnem Bushem, hodnotím kapelu pozitivně, odvedli svůj standardní tj. perfektní výkon. Charlie Benante výborný bubeník, nejaktivnější člen sestavy Frank Bello, zpívající doprovodné vokály, jeden z nejpopulárnějších rytmických kytaristů a maskot kapely Scott Ian, podkládající hrubými vokály a typickými poskoky show, poměrně statický, ale přesvědčivý sólový kytarista Rob Cagianno a na závěr maximálně se snažící Joey Belladonna, komunikující nejvíc s publikem. Ovšem celkově mi připadala kapela příliš profesionální až chladná a maximální energie, kterou jsem zažil na koncertech s Bushem, ať už v hale, klubu nebo amfiteátru, tentokrát neproudila, škoda.

FEAR FACTORY na druhé scéně jsem díky kolizi s probíhajícími Anthrax, zaznamenal bohužel jen jako vzdálenou hlukovou kulisu před startem MEGADETH , které jsem si nemohl nechat ujít, jednak to bylo první setkání a za druhé jsem aktuálně jejich muziku poslouchal asi nejčastěji z celé velké čtyřky.

Koncert začal famózně Holy Wars... The Punishment Due a Hangar 18 z přelomového alba “Rust In Peace“ z devadesátého roku. Pokračoval jako klasické best of, s důrazem logicky na nejúspěšnější dekádu kapely, počínající albem “Peace Sells…“ zastoupeným skladbou Wake Up Dead a završenou nahrávkou “Cryptic Writings“. Jedinou výjimkou byla Head Crusher z poslední řadovky “Endgame“, nejpovedenější desky od dob, kdy v kapele působili Marty Friedman a Nick Menza. Vygradovaná In My Darkest Hour z alba “So Far, So Good…“ následovaná Skin O´ My Teeth z možná nejpovedenější kolekce “Countdown To Extinction“ a hitovkou A Tout Le Monde z “Youthanasia“, trochu překvapivě jedinou z této desky. Co song to tutovka Hook In Mouth ze “So Far….“, geniální Trust z “Cryptic Writings“, Sweating Bullets a Symphony Of Destruction opět z “Countdown To Extinction“ a titulní Peace Sells z druhé desky zakončuje parádní koncert stále moderně znějící kapely i přes lehké zvukové nesrovnalosti v první polovině setu odvedli všichni výtečný výkon.

Chris Broderick, nejaktuálnější kytarový hrdina působící v sestavě MEGADETH, doplnil zrzavého šéfa Mustaina ve skvělý kytarový tandem, další jistotou byl někdejší (a jediný) dlouholetý souputník v sestavě Dave č.2 alias “Junior“ Ellefson, jehož návrat musel fanoušky také potěšit, spolehlivý motor Shawn Drover za bicí baterií kompletuje parádně fungující koncertní sestavu. Zjevné bylo, že songy z vrcholného období zůstávají i v dnešní době parádním koncertním arzenálem, zpěv frontmana, který některé odpůrce kapely přivádí k šílenství zněl v optimální pohodě a MEGADETH byli prvním vrcholem dne.

Na Saturnu už hrnou svou nabušenou show irové THERAPY?, ale ty jsem už letos viděl v klubu a tak chytám jen ozvěny z jejich noise, po cestě kolen stanu Plingg Stage nahlížím z venku do totálně přeplněného prostoru, kde úřadují KRUCIPÜSK, ty bych si za jiných okolností ujít nenechal, jejich novinka je skvělá a právě z ní zazní Jára, podle Krakonoše Tomáše Hájíčka první přídavek festivalu.

Po lehkém občerstvení se už vracím zpět k hlavnímu pódiu, kde pořadatelé prohazují v předstihu, patrně vzhledem k popularitě mezi přítomnými diváky, pořadí účinkujících. Nastupují ALICE IN CHAINS, právě jejich přítomnost mě utvrdila v dojmu, že festival musím navštívit. Nevěřil bych, že je možné nahradit zesnulého Layna Staleyho a také to nebylo nijak jednoduché, o čemž svědčí čtrnáctiletá pauza mezi řadovými nahrávkami, nicméně nové album se podařilo a navázalo na předchozí tvorbu, aniž by se jednalo o vykrádání sama sebe. Startuje se říznou Again z poslední řadovky se Stalyem v sestavě, úžasný zvuk a nejlepší pěvecký výkon dne v podání Williama DuValla. It Ain't Like That z jedničky “Facelift“ rozjíždí euforickou jízdu, pokračující už zažitou Check My Brain z novinky, která pasuje mezi ostatní songy a nijak se mezi hitovkami neztrácí. Muzika kapely má pořád tu obrovskou sílu, melancholii, tesknotu a „…na konec tu zůstane jen hromádka zašlejch kostí…“ jak se zpívá v Them Bones z nepřekonatelného skvostu “Dirt“, následované dalšími dvěma kusy Dam That River a Rain When I Die z téhož alba.

To že nová nahrávka “Black Gives Way To Blue“je plnohodnotným dílem v diskografii dokazují Lesson Learned a Acid Bubble, proložené We Die Young, prvním velkým hitem ALICE IN CHAINS. Angry Chair opět z “Dirt“, Man In The Box další úspěšný song z alba “Facelift“, který kapele pomohl díky rotaci na MTV k výraznějším prodejům debutu a dvě největší pecky na závěr Would? a Rooster věnovaná Jerryho otci, který bojoval ve Vietnamu. Maximální vyvrcholení setu, kterému nechybělo vůbec nic, vynikající zvuk, technická dokonalost podání, jedinečný zpěvák (nebo oba zpěváci, protože tradičně i Cantrell zpívá skvěle), klasická rytmická sekce Mike Inez a Sean Kinney napomáhá faktu, že ALICE IN CHAINS se vrátili v nejlepší možné formě. Pro mě osobně vrcholné představení celého festivalu, některými diváky trochu nedoceněné nebo dramaturgicky nepochopené.

V pauze před Slayer zaskočím do stanu na kousek Atari Terror, kteří se věnují mixu nového metalu a HC a dál si v pohodě hrnou nějakej ten metálek, nic nového pod sluncem a taky stíhám ještě několik songů STONE SOUR na Saturnu. To je trochu jiná muzika, moderní hard rock nebo pokračovatel grunge stylu s více elementy metalu. Corey Taylor ze Slipknot bez masky, v civilu doprovázený nadprůměrnou partou, mohl to být dobrý koncert, já stihl pouze skladby Digital, Come What(ever) May a Get Inside, kdy jsem viděl kapelu dost zblízka z trochu zvláštního místa, přenosných pisoárů v bezprostřední blízkosti pódia.

Pak jsem se už vracel na SLAYER, kteří mají u nás více než kultovní status a jako jediní z velké thrashové čtyřky dokázali projít kompletně svou historií a hráli i z novějších nahrávek, přestože by jim jistě stačilo odehrát kompletní album Reign In Blood.

SLAYER zůstali věrní svému nekompromisnímu stylu, jsou jedinou skutečnou thrashovou kapelou z takzvané Big Four, neuhýbají, jsou nekompromisní a zůstávají jistotou. Většinu své kariéry strávili ve stejné sestavě, jediné změny se odehrály na postu bubeníka, kde Dave Lombardo byl vystřídán Paulem Bostaphem a ten Johnem Dettem, od roku 2001 už je v kapele ztracený syn Lombardo zpět a skupina je v nejsilnější klasické sestavě.

Na obrazovkách po obou stranách Apollo Stage předchází záběrům, které přibližují dění na pódiu náhled obalu alba z něhož se právě hraje. Startuje se naostro World Painted Blood z loňské novinky a Jihad z předchozí “Christ Illusion“, tutovka War Ensemble, sklízí obrovské ovace. Sólové souboje King vs. Hanneman, Arayův křik a fantastické přechody Lombarda, špičková kvalita a zdroj inspirace pro stovky následníků, stále určují směr. Přes několik alb, která nedosáhla kvalit výjimečného tria Reign In Blood, South Of Haven a Seasons In The Abyss, se SLAYER zejména díky posledním dvěma řadovkám vrátili zpět na špici thrashového pelotonu.

Koncertně mě nadchli více než před lety v malé sportovní hale na pražském výstavišti s rozjíždějícími se System Of A Down jako support.

Hate Worldwide, Beauty Through Order další dvě pecky z “World Painted Blood“ dokazují, že je aktuálně kapela zpět na vrcholu sil.

Album “God Hates Us All“ reprezentuje skladba Disciple na níž navazuje fantastická hymna Seasons In The Abyss. Zpět v čase se vracíme songem Hell Awaits ze stejnojmenného alba a po něm následuje první zástupce z mého oblíbeného “South Of Heaven“, kde jsme před více než dvaceti lety s kamarády obdivovali unikátní bubenický styl pana Lombarda, protiválečná Mandatory Suicide. Vůbec nejstarší píseň, kterou SLAYER zahráli byla rychlovka Chemical Warfare z legendárního EP “Haunting The Chapel“ z roku 1984. Zrychlení tempa předznamenává blížící se závěr, přichází Raining Blood a Aggressive Perfector, kterou bych nečekal. Následuje největší klenot South Of Heaven propojený s jízdou Silent Scream stejně jako na albu. Úplné finále však patří patrně největší hitovce Angel Of Death, s níž se SLAYER s Milovicemi loučí.

Po takto nabušeném vystoupení a hlavně díky značné únavě, protože jsem se snažil vidět a slyšet, co možná nejvíce muziky jsem bohužel nevydržel čekat na set headlinerů. Pravdou je, že u mě trochu ztratili METALLICA glanc, ale také jsem je již několikrát viděl, takže se vydávám směrem na poslední vlak za doprovodu Wohnout a koncert nechám okomentovat kolegu Pěnu, který hrdinsky vydržel až do konce a jehož report jste již mohli číst v červnu.

Dodám pouze seznam skladeb z jejich vystoupení, na které jsem četl řadu rozporuplných názorů.

Metallica - setlist:
Creeping Death, For Whom The Bell Tolls, Disposable Heroes, Harvester Of Sorrow, Fade To Black, That Was Just Your Life, Cyanide, Sad But True, Welcome Home (Sanitarium), My Apokalypse, One, Master Of Puppets, Battery, Nothing Else Matters, Enter Sandman, Helpless, Motorbreath, Seek & Sestrou.

Je třeba pochválit pořadatele za precizní dodržování plánovaných časů vystoupení, za převážně výborné nazvučení, dobře promyšlenou dopravu vlaky a bohaté možnosti nákupů a různých aktivit v areálu. Jediné výhrady mám k předraženému a později také nedostatečnému cateringu, který rozhodně za kvalitou hudební produkce značně zaostával. Příště bych také možná ubral v počtu účinkujících anebo akci rozvrhl do dvou dnů, méně je někdy více, řadu kapel jsem neměl šanci stihnout a únava při poctivém sledování koncertů byla po půl dni značná.

Z kapel nejvýše hodnotím ALICE IN CHAINS přinesli nejvíce emocí, následně SLAYER (k těm není co dodat) a MEGADETH, kteří podali nejtechničtější výkon.

Největší (thrash)metalová akce u nás je tedy historií.

Autor článku: RVO

Komentáře:

Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!