Sonisphere Festival v Milovicích 19.6.2010

Bezprostředně po návratu z thrashmetalové akce století začínám psát tento report. Uzmout madam skleróze a lady senilitě před nosem vše, na co si dělají v mé paměti zálusk, je u této akce obzvláště stimulujícím motivačním prvkem. Takže k věci...

Akce se konala 19.června 2010 a poutním místem se stalo letiště v Milovicích. Po prvních ukazatelích odkazujících k místu konání se dostavila naděje, že už jsme tam, ale změť různých asfaltových úzkocestiček, magistrál z dlažebních kostek a v neposlední řadě těžkotonážních panelů byla ještě velmi dlouhá a klikatá, takže se dostavoval neodbytný pocit, že čím jsme blíže, tím nás čeká ještě delší cesta. To vše podtrhovalo ve vzduchu se potulující napětí očekávaného. Ale vše se naposled v úspěch obrátilo a před očima se vynořilo mohutné stanové město, které mělo v průběhu dalších hodin narůst do ještě obludnějších rozměrů. Cestu z parkovacího místa do samotného areálu lemovaly mohutné kryty či hangáry, těžko říci, co to vlastně bylo, ale monumentální atmosféru to jen podtrhovalo.

Velikost areálu podle mě tak docela nekorespondovala s očekávanou rozbujelostí akce, navíc cesta mezi jednotlivými stagemi byla při první cestě trochu bludištěm. Příliš nechápu, proč se v tak rozsáhlém vojenském prostoru musíme všichni o sebe navzájem třít jako v mraveništi. Metalisti jsou sice jedna velká rodina, ale zase tak blízko si navzájem být nemusíme. Ale vzhledem k očekávanému to je jen malá výhrada, co je mi známo, nikdo ušlapán nebyl. "Lidová cena" piva za 39 korun už byla větším zádrhelem, nakonec byl nechvalně proslulý Gambrinus aspoň natolik soudný, že se točila jedenáctka. Takže největším problémem byly záchody, jejich počet byl adekvátní venkovskému posvícení. Pánové byli gentlemani a neblokovali místo dámám, podle toho to za areál lemujícím zábradlím vypadalo.

Ale pojďme k hlavní náplni dne, kterou byla bezpochyby hudba. O významu a svátečnosti akce toho bylo napsáno přehršle, takže zanechme patetických proslovů a pojďme striktně jen k tomu, co bylo v Milovicích k vidění a k slyšení.

Nepočítáme-li hudební skvosty podkreslující pouťové atrakce, začali jako první plzeňští SHOGUN TOKUKAWA, a to na vedlejší Saturn stage. Tedy, pojem vedlejší scéna může mít různá přízviska, ale takovou vedlejší scénu s takovými monstrózními rozměry bych si taky nechal líbit. Moderní screamo HC není zrovna mým šálkem čaje, ale ze všech stran postupně se shlukující dav byl důkazem, že ne všichni jsou takové konzervy jako já. Jejich set byl energický, současně vynikla hráčská zručnost i aranžerská preciznost, ale bohužel se tato hudba zcela míjí s mým vnímáním.

Pak už přišel na řadu DEBUSTROL. Asi není třeba připomínat, že mladoboleslavská parta na to jde řádně od podlahy a šíří vlnu zkázy se zřetelně slyšitelnými slayerovskými stopami, co se do uší těch pod pódiem vejde. Masakrální úder "Vyhlazení" chytnul dav do svých spárů a publikum bylo vyplivnuto až s posledním tónem. Debustrol je spolehlivá mašina, která vedle jiných dlouholetých českých souputníků na pódiu působí, jako by do ní vjel elektrický proud z celého Temelína. Místy to zahaprovalo (Údolí Hádu), ale celkově se všem dostalo toho, co od této kapely mohou očekávat. Zkrátka tutovka.

Přišel čas na přesun k hlavní Apollo stage. Ta byla opravdu masivní, takže i Bolt by měl při běhu na několik dlouhých sekund o svou sprinterskou práci postaráno. Na ní právě řádila skupina DEVILDRIVER v čele s Dezem Fafarou (známý z Coal Chamber). Oproti jeho dřívějšímu působišti na mě Devildriver působí o něco konzervativněji, sám bych je zařadil nejblíže k deathmetalu, i když se nevyhýbají ani módním vlivům všeho s přízviskem core. Nutno říci, že Fafarův blitořev mi však zněl o poznání líbezněji než drtivá většina věcí z příbuzného ranku. Podobně to viděli i ostatní, protože Devildriver dokázali celé široké prostranství zaplnit a upnout pozornost všech srocených na svůj vydařený energický set, který dokázali doprovodit i pohybem na pódiu, který připomínal psy utržené ze řetězu. Pokud měli představovat rozjezd pro to, co mělo přijít, tak já bych to nazval přímo ďábelskou jízdou.

Čas letěl a na pódiu se objevuje první legenda ze slavné čtyřky. Dlouho se spekulovalo, v jaké sestavě ANTHRAX budou vystupovat, k mé veliké radost zaujal místo za mikrofonem Joey Belladonna. Je úctyhodné, že personální eskapády, které jsou pro Anthrax typické, se nijak neprojevují na kvalitě tvorby této kapely. A dle mnoha mediálních zdrojů už vůbec ne na výkonech, které jsou schopni podávat na pódiu. Blízkost ke skejtpunkové hravosti má za následek, že Anthrax dodnes působí jako parta věčně rozjařených mladíků, kteřé do svého setu dokážou dát mladické nasazení, jakoby prožívali první rok svého rokenrolového života. Dobře naladěný sympaťák Belladonna pobíhal z jedné strany na druhou, komunikoval s publikem, přičemž mu ani na chvilku nezmizel úsměv z tváře, Scott Ian řádil jako z pekla se vynořivší čertík a pozadu nezůstal ani zbytek kapely, který si vychutnával každou minutu. Hrálo se především z alb Among The Living a State Of Euphoria, zazněly ale i Bushovky. Sehranost, hravost a radost, to byly společné jmenovatele rychle uplynuvšího setu, který si kapela užila vřele přijata nadšeným davem. Osvěžením byla skvěle provedená vzpomínka na Dia, vzduchem se neslo davově zpívané Heaven And Hell.

Laťka byla nasazena hodně vysoko. Musím se přiznat, že chystající se MEGADETH je specifickou kapitolou v mém posluchačském životě. Dlouho jsem je neposlouchal, ač dříve byli v mých přehrávačích velmi častým hostem. Ne očekávání, spíše zvědavost byla tím, s čím jsem svou pozornost v sobotu k pódiu směřoval. Po skončení jejich setu se zvědavost změnila v očekávání, kdy na ně budu moci zase vyrazit (pokud možno co nejdříve). Zvuk nástrojů byl excelentní, zpěv místy výrazně upozaděn (což někteří odpůrci Mustainova mňoukání kvitovali s povděkem), já byl nadšený z klasického osmdesátkového zvuku rytmičáku. Ještě unešenější jsem však byl z kytarové hry Chrise Brodericka, který s ohledem na Mustainovu pověst dostal až neuvěřitelný prostor ke svým sólovým ekvlilibristickým orgiím. Leader pochopitelně nemohl zůstat pozadu, takže si každý mohl do sytosti užít excelentních kytarových soubojů, a to nejen v sólech, ale díky zdařilému zvuku i v charakteristických megadethovských riffech znějících v tomto dni obzláště zvučně. Sahalo se do historie, až překvapivý prostor dostala hitová alba Countdown to Extinction a Youthanasia. Vydařené vystoupení, ze kterého jsem nemohl nebýt vrcholně nadšený.

Je skvělé bý t muzikantem, mohl si říct člověk, který právě viděl dvě kapely, které tvořily dějiny, i po třiceti letech ve fenomenální formě. S kým bych však v tu chvíli neměnil, byli členové ALICE IN CHAINS. Po této náloži, navíc před davem čekajícím na Slayer.... Pánové si však vzali na pomoc účinnou zbraň, kterou byl fantastický zvuk, a to už od první chvíle zvukové zkoušky. Následovalo tedy přijetí až překvapivě vřelé. Když jsem četl, že kapela je naživo skvělá, že je William DuVall dokonalou hlasovou kopií Layna Stalye, že vydala dokonalé album, příliš pozornosti jsem tomu nevěnoval, zvlášť když místo rozervané bandy feťáků (tak jsem si je totiž díky účinkům fenomenálního alba Dirt představoval) shlíží z plakátů parta vymydlených kluků, jako by je počítačová grafika stvořila. Ale zpátky k jejich setu. Že znám pouze album Dirt, mi nebylo na překážku, užil jsem si jej do sytosti. Hudba Alice In Chains v kontrastu k ostatním učinkujícím nikam nespěchá, Jerry Cantrell se se strunami spíše mazlí. Chválu zaslouží William DuVall (hlasovou kopií Stalye opravdu je, fyzická nepodobnost asi nemůže být větší), ale nejen on, dvojhlasy v jeho a Cantrellově podání ladily bezvadně. Byl jsem rád, že jsem tuto kapelu mohl konečně slyšet, i když jejich utahanější set přecejenom ke konci už trochu uspával. Atmosféra této hudby se snoubí pouze s podzemními kluby a prostředím, do kterého bych se asi dostat nechtěl.

Pak už přišel čas na SLAYER, pro thrashmetalové jádro vrchol večera. Zvuk kytar byl kulatější (ostatně se pánové netají tím, že to tak mají rádi), ale myslím, že tady by o trochu větší nakouřenost neuškodila. To byl však jen malý škraloup na tom, co se další hodinu dělo. Zazněl průřez všemi etapami slayerácké tvorby, nejvíce se sahalo do přihrádky s názvem Reign In Blood a k mé radosti také do té s nápisem South Of Heaven. Kerry King tradičně trhal svou pokérovanou palicí, Jeff Hanneman tradičně působil jako náhodně zúčastněný přístojící, ale kytarové souboje byly tradičně elektrizující, zběsile rychlé a se sloní dávkou záviděníhodné virtuozity. O náročnosti hry obou instrumentalistů svědčí i častá výměna nástrojů (Jeff snad neodehrál dvě skladby po sobě na stejnou kytaru). Zvědavý jsem byl na Toma Arayu. Zdá se, že hlasové indispozice jsou pryč. Tom si sice nechával pomáhat v některých vyřvávaných refrénových pasážích od publika, ale to bylo velmi zřídka, navíc se do zpěvu opíral takovým způsobem, jako by chtěl vyvrhnout vnitřnosti. Díky obrazovkám po stranách pódia jsem se mohl věnovat i jeho hře na basu, která na DVD zůstává zpravidla skryta, a mohl jsem jen smekat před tím, jak se dá skloubit náročný zpěv s tak náročným drcením basových strun. Kdo z hrdinů se však postavil na nejvyšší stupeň, to byl Dave Lombardo. Co ten člověk dokáže zahrát v tak zběsilém tempu, přičemž dokáže dát do hry srdce a nepůsobit jako automat, to je prostě neuvěřitelné a pro obyčejného smrtelníka nepochopitelné.

METALLICA to co do popularity dotáhla z těchto kapel asi nejdál, což je dáno nejspíše tím, že svými pověstnými baladami dokázala vlákat do svých spárů i publikum nad rámec žánru, ve kterém se pohybovala. A to se stalo ještě dlouho předtím, než přišlo "Nothing Else Matters". To však není dáno tím, že by se tato kapela hodlala od začátku drát na vrcholy žebříčků. Hned po začátku jejich setu jsem si uvědomil, že už ve starších skladbách projevovala Metallica neobyčejnou hravost, kdy se valící masakr rozplynul do melancholických vyhrávek křišťálového zvuku Hammetovy kytary a příjemně se poslouchajících Hetfieldových vybrnkávaček. Největším důkazem budiž "Masters Of Puppets". Lars Ulrich strávil asi nekonečné hodiny ve zkušebně, jeho výkon byl skvělý. Díky velkoplošnému promítání a detailním záběrům bylo znát nejen to, jaký zápřah absolvuje, ale i jeho vynalézavá hra rukama. Vše bylo tak, jak má být. Trujillo nelítostně držil tlusté dráty, Hetfieldovi to bez jediného zaváhání řvalo jako z přehrávače a Hammet se tradičně svými hbitými prsty vyřádil na hmatníku své kytary. Set Metallicy byl trochu rozmělněn povinnými baladami, ale koneckonců, museli nám na pódiu vydržet dvě hodiny. Pokud mě sluch a paměť neklamou, Load a Reload zůstaly netknuty, jinak se sahalo do všech období. Metallica se rozhodně nenechala zahanbit a odměnou jí byl nadšený aplaus, při kterém kapela nemusela svou obrovskou radost nijak předstírat.

Plánoval jsem, jak se v závěru pustím do srovnávání. Tento záměr vzal zasvé. Všechny kapely se vytasily se svými nejlepšími zbraněmi a já při nejlepší vůli nedokážu sestavit nějaký sobotní žebříček, ač dlouhodobě své pořadí mám.

Po hudební stránce se tedy jednalo asi o to nejlepší, co si fanoušci mohli přát. Organizační stránka festivalu měla své nedostatky, které už jsem zmiňoval výše, ale vše se dalo zvládnout. Přidám však ještě jeden zásadní. Nechápu, jaký má význam otravovat všechny fanoušky, kteří šli po skončení akce spát, jakýmsi elektronickým pseudohudebním odpadem, který se linul do rána ze Saturn stage a DOKONCE BYL SOUČÁSTÍ OFICIÁLNÍHO PROGRAMU. Je s podivem, že se organizátorům metalového festivalu stýská po časech, kdy "Techno vládlo světem, a metal byl smeten.". Ač se snažím být diplomatický, za tento úlet by měl někdo viset. Naštěstí jsem po skončení hned odjížděl, ale docela by mě zajímalo, jestli někoho v předcházející větě navrhovaný osud opravdu nepotkal, protože nasranost lidí ze stanového městečka byla opravdu velká. Záměrně končím tímto negativem, protože by se nad tím odpovědní opravdu měli zamyslet a nekazit lidem dojem z fantastických performancí zúčastněných legend.