Střípky z Czech Rock Blocku 2009

Plaská louka je kultovním místem nejen pro vyznavače rakovnického rokenrolu či doprovodného programu k pouťovým kolotočářským radovánkám, ale již šestnáct let také dějištěm kultovního festivalu Czech Rock Block. Ten se po čtrnáct let držel konzervativní dramaturgie, nedá se však říci, že by to bylo nevyhovující, neboť návštěvníků nikterak rok od roku neubývalo, bylo tomu právě naopak.

V loňském roce se však osvědčilo příjemné oživení v podobě B-scény, proto letos došlo k jejímu výraznému rozšíření. Před rokem jsem si díky tomu mohl udělat jasný obrázek o stavu české hudební publicistiky, neboť samozvaní hudebně publicističtí zastánci estetiky a umění tuto scénu svorně ignorovali a čas, který na festu zadarmo strávili, prostáli celý u hlavní scény, aby pak postopadesáté v časopisech otiskovali objevné poznatky o kapelách, o kterých již bylo milionkrát psáno. Proto se i já touto cestou pokusím o částečnou nápravu.

Tento článek není plnohodnotným reportem, na absolvování celé hudební nabídky byl můj program přecejenom poněkud roztříštěný. Ale i tak jsem stihnul navštívit vystoupení, o kterých by byla škoda nenapsat (i z důvodů výše uvedených).

Z blíže nespecifikovaných profesionálních důvodů se nemohu věnovat pátečnímu dění, takže nezbývá, než přistoupit k slunečnému sobotnímu dopoledni. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil do útulného prostoru B scény, hrála na pódiu skupina GALLILEO. Ta se prezentovala přímočarým tancovačkovým bigbítem s k dané hudbě příslušícím textovým materiálem. Taková ranní pohodovka, pozornost si zaslouží pěkně zvládnuté vícehlasy. Pak na scénu nastoupila skupina MASH, která je zaběhlým západočeským tělesem, především na jih od Plzně. S nimi přišlo mírné přitvrzení a o trochu větší dávka rockové živelnosti. Posledními alby se kapela přihlásila k inspiraci kabátovskou bujarostí, takže některé refrény jako by Špalkovi z pera vypadly. I v hodinách kolem poledne může přijít malé zatemnění, to se na pódiu objevil z hrobu povstanuvší MORRIOR, aby se svou kombinací blackmetalu a nadýchaných klávesových ploch stal prvním vrcholem dne. V sestavě nechyběl charismatický kytarista Jarda Pracna v příslušném ohozu dodávajícím jeho hraní nezbytnou atmosféru. Bezchybné vystoupení sklidilo zasloužené ovace, o čemž svědčil postupně se zahušťující prostor, i pozdější vítání nových příchozích slovy „...tak jsi přišel o Morrior.“. Pak vystoupal na scénu plzeňský PARADOX v čele s Tonym Vainarem, který načasoval hlasovou formu, a s otcem a synem Šternerovými obsluhujícími své šestistruníky. Paradox předvedl průřez svou tvorbou a přesvědčil přítomné, že trocha heavymetalu v plzeňském stylu nikdy není na škodu. Další kapely jsem bohužel slyšel jen z povzdálí, přítomen jsem byl až na CHROCHTÁTOR. Ti hrají dřevní deathmetal v dosti syrové úpravě, která je prostá většího melodického pohrávání, což si získalo pozornost mnohých vracejících se z mainstreamovější A scény. Hráčský pokrok by byl jistě ještě znatelnější, pokud by se kapela odhodlala k intenzivnějšímu skládání nového materiálu a konečně nabídla posluchačům plnohodnotné cédéčko.

Na A scéně jsem se zastavil na vystoupení INFLAGRANTI. Dvě houslistky a jedna violoncellistka doprovázené klávesákem a bubeníkem se prezentovaly předělávkami důvěrně známých děl z oblasti vážné hudby, ostatně Bach a Vivaldi neunikli v minulosti pozornosti ani mnohých kytarových výtečníků (Malmsteen, Liesegang). Došlo i na rockovou klasiku, jako např. Europe, Metallicu, jen ta garážovitá Nirvana působila v podání čistých tónů houslí poněkud nepatřičně. Jistě se nejedná o vrchol instrumentálního umění sympatických muzikantek, které před sebou bezpochyby mají jiné hráčské výzvy, ale svým energickým vystoupením si získaly zcela zasloužené ovace. Nedlouho na to se na B scéně začala chystat kralovická skupina NADORAZ. Se stylovým zařazením mám trochu problém, našel bych hudební paralely s plzeňskou Palicí, ale s tím rozdílem, že Nadoraz má více melodických nápadů, které vyniknou obzvláště v provedení s doprovodným zpěvákem, který však v Plasích chyběl. Každopádně se Nadoraz prezentoval jako nápaditá pohodovka odehraná se stoprocentním muzikantským fortelem.

Pak následoval pohyb k A stage, protože tam se právě chystal zmasakrovat vše, co mu bude stát v cestě, thrashmetalový DEBUSTROL. Nevím, jak je to možné, ale jakmile tito dnes už také veteráni spustí svá jatka, mění se všechny kapely, které jste slyšeli v posledních týdnech, na neškodné ohníčkáře. Ani tentokrát tomu nebylo jinak, své oslavné ódy jsem již napsal před časem v reportu z nedávného koncertu. Bylo jedno, jestli se sáhlo ke starým kouskům, nebo aktuální Rwandě. Kdyby někdo dokázal zkrotit energii, která z předvedeného výkonu Debustrolu tryskala, mohl by celé Plasy napájet elektrickou energií ještě příštích dvacet let. Jednoznačně jim patří titul kapely dne.

Zatímco na velkém pódiu se chystal Arakain, vydal jsem se na vedlejší scénu. Karlovarští hardrockeři MADNESS ve mě nechali nesmazatelnou stopu už při svém loňském vystoupení a ani letos nezůstali nic dlužni mému očekávání. Tahle trojka to zkrátka umí rozjet, navíc z ní vyzařuje absolutní pohoda a skoro až dětinská radost z hraní, která se díky své nakažlivosti přenese na každého, kdo stojí poblíž.

Na KREYSON jsem přišel až ve chvíli, kdy byl jejich set v plném proudu. Původní pocomebackový počet tří kytaristů se postupem času snížil na jednoho, ale Radek Kroc se s tím vyrovnal více než se ctí. Láďovi Křížkovi to zpívá excelentně a oprášené hity Kreysonu, Citronu i Vitacitu zněly jako v nejlepších časech. Na Láďovo průvodní slovo by se možná hodilo aplikovat Gottovské „méně mluvit, více zpívat“, ale ve druhé části tohoto sdělení je Láďa stále mistrem. Kvůli výpadku proudu došlo na bubenické sólo a na malou improvizaci, nebo spíše velkou, neboť Vzdálenou asi čekal málokdo, což však nikomu nebránilo ve sborovém zpěvu. Gradace koncertu sice byla výpadkem narušena, ale závěrečná Čarovná noc byla triumfálním zakončením. Přestavba na vystoupení SUZI QUATRO byla nekonečná, ale vše se zdárně podařilo a je nutno říci, že zvuk byl excelentní. Zůstal jsem jen na několik prvních písní, ale i to mi stačilo, abych nešetřil obdivem k celému ansáblu. Těmto doprovodným kapelám velkých hvězd to hraje vždycky na výbornou, a když je to podpořeno i skvělým výkonem hlavního protagonisty, v našem případě protagonistky, je to vždy zážitek.

Popůlnoční čas na B scéně patřil FATĚ MORGANĚ. Ta nezůstala nic dlužna své pověsti a pódium vyzdobila tak, jak se na tuto kapelu sluší, takže kromě rozměrné plachty nechyběla šibenice, obrácené kříže, pochodně a další nezbytné rekvizity. Zvědavost a pověst, jež kapelu zdobí, zaplnila prostranství před pódiem a muzikanti v tradičních metalových vohozech se mohli pustit do práce. V hraném setu převažovaly skladby s novějším datem vzniku, ale došlo i na klasické kousky s nezbytnou doprovodnou šou, ve které je Fata stále tuzemskou špičkou. Stylové zakončení celého festivalu.

Co říci závěrem? Festival CZECH ROCK BLOCK se v posledních dvou letech vyvinul z poněkud nudně zastydlého festivalu pro extrémně konzervativní bigbíťáky v akci, která dokáže nabídnout vyžití dosti širokému spektru rockových a metalových fanoušků. Druhá scéna se konečně dočkala důstojné podoby, ocenění zaslouží zvuk, který byl po oba dny výborný. Také na hlavní scéně se neopakovala situace z loňska, kdy se kvalitního zvuku dočkal jen Kabát, který aparaturu shodou okolností stavěl. Lidí oproti loňsku ubylo, což však pro návštěvníka akce přineslo spíše pozitiva, ani v organizaci jsem žádná negativa nenašel. A protože pivo mně také mimořádně chutnalo, není žádný důvod, proč bych vám nemohl doporučit účast na příštím ročníku.