Stríbrné prívesky na Darkont.cz
6. 4. 2017

Tajfun - Karel Jenčík - 65 s bigbítem

Představovat Karla Jenčíka rockovým fandům, to je asi hodně odvážné a taky marné. Hrát jsme ho slyšeli snad všechny styly - od art rocku - přes blues - až po trash metal nejtvrdšího ražení.


Ahoj Karle, jsi narozený v Olomouci, ale cítíš se Plzeňákem?

Samozřejmě! Táta byl vojenský pilot, takže v té době sloužil v Olomouci. Pak jsme se v mých dvou letech stěhovali do Prostějova a za další dva roky do Plzně, kde už naši zakotvili natrvalo a já jsem tam prožil dětství a dospívání, chodil na základku a v roce 1970 odmaturoval na SVVŠ.

 

Jaké byly tvoje začátky? První kapela byl Benefit?

Ano, Benefit byl první kapelou, s kterou jsem skutečně hrál, a taky jsem si konečně koupil vlastní bicí. Já jsem do té doby žádné bubny neměl, hrál jsem jen doma na gumové cvičítko, které jsem si vlastnoručně vyrobil. Naši sice neměli nic proti mému hraní, ostatně chodil jsem pár let na klavír, ale investovat do bicích nechtěli, protože to považovali za krátkodobý koníček.

Po příchodu do Prahy v roce 1970, kdy jsem začal studovat na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy, jsem se pídil po kapelách, navštěvoval nejrůznější koncerty a chodil do pasáže Lucerna, kde byla inzertní vývěsková služba. Nebyl internet, takže mi přijde až jako neuvěřitelná náhoda, že hned v první kapele jsem se potkal s kytaristou Láďou Čepelákem. Zúčastnili jsme se Beat Cupu v Music F clubu a neuspěli jsme. Láďa mi ale řekl, že tři kluci, kteří se vrátili z vojny, právě zakládají kapelu, on tam bude hrát na kytaru a hledají jen bubeníka. Tak jsem se dostal do Benefitu. Ten se měl původně jmenovat The Atre, což byla slovní hříčka, kterou vymyslel zpěvák Honza Leš, ale než jsme šli k prvním přehrávkám, vyšlo album Jethro Tull Benefit. Z něj jsme jednu nebo dvě věci hráli a mně se ten název strašně líbil. V té době byl pořád problém s anglickými názvy kapel, ale u přehrávek jsem to obhájil s tím, že jde o název latinský, který znamená „dobrodiní, prospěch, užitek“. Prošlo to a Benefit byl na světě.


 

Jak jsi vůbec přišel na to, že bicí budou ten správný nástroj?

Už jsem říkal, že jsem hrál pár let na klavír. Ovšem začal jsem relativně dost pozdě. Když se mě ve druhé třídě základní školy rodiče ptali, jestli nechci hrát na piano nebo na housle, řekl jsem, že ne. Sice jsem dost dobře zpíval, dokonce jsem byl členem dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu v Plzni, ale hraní na nějaký hudební nástroj mě nelákalo. Dokonce si vzpomínám, že když při jednom natáčení v rozhlasovém studiu se všechny děti vrhly na bubny, které tam stály, já jsem zůstal v klidu, protože takové nástroje mě vůbec, ale vůbec nelákaly.

Ovšem na podzim roku 1965, kdy mně bylo třináct a půl, mi můj tehdejší nejlepší kamarád Jirka Váně řekl, že jeho o dva roky starší bratr končí ve školním muzikálovém souboru s hraním na bubny a bude hrát na klavír, protože pianista skončil školu. Já jsem měl někdy zhruba od svých dvou let jako oblíbenou hračku plechový bubínek, který jsem prý úplně promlátil Alespoň tak mi to říkali rodiče, ovšem žádnou fotku z té doby bohužel nemám. No a tomu kamarádovi jsem to řekl. Pozvali mě na zkoušku školního muzikálového souboru Koťata a tam jsem se vlastně poprvé dostal k bicím. No, byla to souprava složená z malého pionýrského bubínku, tří bong na stojanu a činelu. Ale učiteli hudební výchovy, který ten soubor vedl a psal pro něj repertoár, se to líbilo, takže mě vzali. A já jsem od prvního okamžiku věděl, že bubny jsou tím, pro co jsem se narodil.

 

Byl jsi samouk nebo máš nějakou lidušku a jaké byly tvoje vzory?

Jak jsem říkal, hrál jsem předtím na klavír, takže teoretické základy jsem měl. O lidušce na bicí se mi v té době mohlo leda tak zdát, tak jsem si za dvacet korun koupil Školu hry na bicí od Rudolfa Krepla a cvičil doma na gumovém cvičítku, které jsem si udělal podle návodu v té publikaci. Samozřejmě jsem poslouchal dosažitelnou muziku. Když říkám dosažitelnou, šlo především o poslech Svobodné Evropy, kde od tří odpoledne do šesté večerní dávali pořad Zaostřeno na mládež. U nás se v rádiu hrál jen popík a dechovka, výjimkou bylo třeba 12 na houpačce a podobné specializované pořady, ale těch bylo málo. Poslouchal jsem Svobodnou Evropu a nahrával, dokonce jsme si s tím mým kamarádem nechali postupně zahrát tehdy nové album Beatles Revolver a natočili si ho na Sonet duo. Bylo to tehdy i s pozdravy Beatles do Československa. Takže mými prvními vzory byli Ringo Starr, Charlie Watts, Ginger Baker, Pete Best, ale i další bubeníci převážně z elektrifikovaných bluesových kapel. Poslouchal jsem i jazzmany, a to i ty české, protože hráli z mého tehdejšího pohledu výborně.

 

Kapel, kde jsi působil, je celá řádka. Vyjmenovat je, by bylo na pořádný kus stránky. Na které období či kapelu vzpomínáš nejraději?

Jsem životu vděčný za vše, co jsem mohl s muzikou prožít. Ale rád vzpomínám na ty kapely, které by se daly nazvat určitými milníky v mém hudebním životě. Benefit, Energit, Arakain, Assesor, Projektil. Ve všech se dělala vynikající muzika, alespoň ze svého pohledu to tak vnímám.

 

Ač jsi vystřídal desítky kapel, nikdy jsi se nedal na profesionální dráhu, proč?

Nedal, i když v určitém období jsem chtěl. To totiž cítíš, že na to máš, ale potřebuješ tomu dát veškerý čas a energii. Ale nešlo to, protože jsem chtěl zachovat rodinu.

 

Jedna věc mne zaujala, ale třeba nemám ty správné informace. Většina těch kapel stále účinkuje nebo v nedávných letech učinila comeback, ale ty jsi se snad v žádné kapele podruhé neobjevil...

Není to úplně tak. Hrál jsem ve znovuvzkříšeném Drakaru a Projektilu, měli jsme plány, ty ale přetrhla smrt Ivana Sekyry. S kapelou Arakain Memorial Tour jsem v roce 2011 a pak o rok později absolvoval turné v Česku a na Slovensku. Osobně jsem věnoval poměrně dost energie a času na krátkodobé obnovení Benefitu, to ale nevyšlo.

 

Tajfun z dnešních fans už málokdo ví a zná, proč a v jaké kapele tahle přezdívka vznikla?

Ani nevím, že jsem někdy takovou přezdívku měl. Ale nepochybně mohla vzniknout díky skladbě Tajfun, kterou jsme hráli s Projektilem a měl jsem v ní sólo na bicí.

 

No taky jsi někde vedený jako Turbokarel…

Tak tohle vím naprosto přesně. Vymyslel to Ondřej Fencl z revivalové kapely Uširváč, s kterou jsem několik let hrál repertoár jasné Páky a hudby Praha. Přiznávám, že mně tahle přezdívka docela zalichotila. Ale nebyl jsem jediný, koho Ondřej přejmenoval. Byla tam Makina z Kolína, basák Vlasák, samotný OF a další.

 

Legendárním se stalo tvé sólo na lopatku a zvonkohra...

No, lopatka je zajímavý příběh. Poprvé jsem ji použil v sóle při vystoupení Orientu ve Vrdech u Přelouče. Hráli jsme tam na podzim nebo už v zimě a na pódiu stála kamna. Tak mě napadlo sebrat lopatku a zahrát na ni v bubenickém sóle. Mělo to překvapivý úspěch, a tak jsem při závěrečném balení lopatku ukradl. Vzhledem k nízké hodnotě odcizené věci a tomu, že od činu uběhlo už čtyřicet let, se přiznávám a vím, že tento čin je už promlčený. Teď jsem se k lopatce vrátil v kapele Něžný Octopus. A je to fakt ta původní!

Měl jsem nejen zvonkohru, ale i sestavu tří gongů. Odjakživa jsem totiž miloval barvité bicí.

 

To byly doby velkých sestav bicích, dnes už stavíš menší?

No, je to dané tím, co mohu naložit do auta a především postavit na pódiu. Mám tři soupravy. Ta hlavní, Yamaha, je osmibubnová s přidanými třemi rototomy, šesti činely a hi-hatkou. Pak mám staré Pearly Export v klasickém složení pět bubnů, dva činely a hi-hatka, a do úplně miniaturních klubů si beru soupravu Flats Arbiter, což jsou bubny bez korpusů. Ovšem hrají báječně. Ostatně jsem absolutně přesvědčený o tom, že bubny hrají dobře především díky tomu, jak je bubeník naladí a jakým stylem na ně hraje.

 

A dva kopáky, to už je minulost?

Samozřejmě dva kopáky vypadají na pódiu lépe, určitě zvyšují image bubeníka na první pohled. Ale jsem už starý praktik, tak dávám přednost účelnosti.

 


Ono se taky říká, že nejjednodušší to má zpěvák. Ten zavře hubu a má sbaleno.

O tom se s tebou nebudu přít…

 

V dobách dávno minulých kytaristé stavěli aparáty z radií a dráťáku. Jak na tom byli hráči na bicí, ten výběr taky nebyl největší?

Největší??? Nebylo prakticky nic kromě amatek toho starého typu. Ty ani neměly standardizované rozměry, takže vylepšit je kvalitnějšími blánami znamenalo i ohýbání původních ráfků… no, katastrofa. A nic se nezměnilo ani po nasazení nového typu amatek. Rozměry už sice seděly, ale na rozdíl od nejrůznějších nostalgiků, kteří pláčou po značce Amati tvrdím, že bicí Amati nikdy nehrály a hrát nebudou.

 

Doba se bez kutilů neobešla a tvoje plechové bicí potažené džínovinou určitě stojí za zmíňku..

Já jsem kutil z donucení. Když mi totiž před koncem roku 1976 Luboš Andršt po koncertu ve Vagonu sdělil, že „naše cesty se rozcházejí“ a na mé místo nastoupí Jaromít Helešic, z trucu jsem odešel hrát popík. A u Karla Černocha mi díky dopravci, který nechal stát dodávku s aparátem dva dny a dvě noci před tehdejším Federálním shromážděním, ukradli Premiery, které jsem si pořídil krátce předtím za 25 000 korun při svém tehdejším platu 2500,- Kč hrubého. To byla totální rána. Ale nakonec to bylo další potvrzení mého oblíbeného hesla „co nezabije, posílí“.

Chvíli jsem hrál na vypůjčené amátky a pak jsem si nechal stočit plechové korpusy s větším kopákem. Hrálo to strašně, a tak mě napadlo změkčit ten zvuk kovových bicích nějakou látkou. Napadla mě džínovina, a tak vznikly moje bubny „značky“ Jeans Style. Na ně jsem natočil i pět písniček Orientu, s kterým jsem v té době, po půlročním angažmá u Černocha, hrál.

 

Jako hráč jsi známý, ale málokdo ví, že jsi i autor některých songů---

To není přesné. Jako autor se mohu podepsat pod jedinou písničku, a tou je Podzemní výkřik. Píseň o zasypaném speleologovi, kterou jsem napsal ještě v původním Benefitu. Pak jsme ji hráli ještě s Orientem. Ale víc jsem se podílel na některých aranžmá, nejvíc asi na zpěvu v Zahradě ticha.

 

Zpěv tě nikdy nelákal? Zpívajících bubeníků je více, samozřejmě se koukám za hranice. Myslím tím Phila Collinse, i když u nás by se jich taky pár našlo.

Sice jsem zpíval v dětském pěveckém sboru, ale dnes bych si troufl maximálně na nějaký bezvýznamný vokál, který by písničce co nejméně ublížil.

 

Jako vokalista, ač se to dnes nezdá, jsi na desce Assesoru i singlu Arakainu

Ano, to jsou právě ty bezvýznamné vokály, o kterých jsem se zmínil.

 

Jak to máš se studiem? Wikipedie pod tvým jménem udává jen Arakain, ale to rozhodně není první a ani jediná tvoje návštěva nahrávacího studia. Na czechmusic databaze se začíná tvá diskografie Energitem

Ono je to složité. Osobně dávám veliký důraz na studiovou práci, protože podle mého názoru jsou nahrávky to jediné, co po muzikantovi jednou zůstane. Ale až do mého krátkého tříletého působení v Energitu jsme žádnou příležitost ke studiovému natáčení neměli. Dost věcí je na vinylových singlech, především jsou to písničky Projektilu, ale naprostá většina jen na nejrůznějších nahrávkách na magnetofonových kazetách, nebo dokonce páscích.

Paprsek ranního slunce vysoká škola art rocku

Ano, Energit byl i pro mě vysokou školou hraní. Ne ani tak po hráčské stránce, myslím tím techniku hraní, ale především z hlediska přístupu k hudbě. Když jsem v roce 1973 přišel na první zkoušku, řekl mi Vláďa Padrůněk památnou větu: „Umíš hovno, ale my tě to naučíme“. Ani on, ani Luboš, mě neučili, jak hrát, ale co hrát. A to je pro mne důležité dodnes. Hudební filozofie, přístup k hraní, to je to podstatné, čím se dobrý muzikant liší od toho průměrného.

 

Art rockový nebo spíš jazzrockový Energit jsem na živo neslyšel. Ty koncerty musely být odlišné než u ostatních kapel, kde jsi hrál před a potom ...

Myslím, že tehdy jazzrockové koncerty nahrazovaly posluchačům ty rockové. Vzpomínám na to období rád. Dokonce jsem měl možnost se tehdy osobně se poznat se zahraničními muzikanty, například s polskou kapelou SBB, se kterou jsme odehráli kratší turné.


 

I když ze začátku, než jsem dozrál do tohohle stylu muziky, jsem měl radši první etapu Energitu s Ernem Šedivým. Dnes už opět hrají raný songy..

Ano, to vím, i když to sleduji jen okrajově. Vím, že v této době jim vychází album, kde jsou i dvě skladby, které jsem taky hrál.

 

Objevil jsi se taky v sestavě s Emilem Viklickym, což je výborný jazzman. Jde v těchto případech u tebe při nazkoušení o čistou improvizaci, nebo je to do poslední noty nebo úderu dané?

Když přinesl Luboš Andršt novou skladbu, zahrál nám ji a řekl svou představu. Jestli ji psal Emilovi Viklickému a Rudovi Ticháčkovi do not nebo značek, nevím. Po rytmice chtěl jen, abychom pochopili ducha té skladby a hráli. Takže to byla spíše intuice a improvizace. Pamatuji, že mě občas štvalo, když se sólisti Andršt, Ticháček a Viklický předháněli na pódiu v délce sól, kdy hráli postupně po sobě. Mně mohly už upadnout ruce a oni stále hráli a prodlužovali svá sóla. Na druhou stranu to byla vynikající škola improvizace.

 

S Assesorem první v republice vydané trashové album a asi to byla nejtvrdší kapela, kde jsi hrál?

No jo, heavy metal total brutal… Jsem rád, že se to Assesoru podařilo. Já jsem hrál s Arakainem od roku 1986 do konce roku 1988, takže necelé tři roky. Na koncertu v Lucerně k pátému výročí kapely už za mnou stál bubeník Vondrovic a mně ještě nedocházelo, že tam není jen tak náhodou. To přišlo až pár týdnů nato, kdy mi kluci oznámili, že už s nimi dál hrát nebudu. A opět přišlo známé „co nezabije, posílí“, takže jsem se velmi rychle stal členem Assesoru. V té době mě oslovil Karel Havelka, navrátilec z emigrace, který u nás začal vydávat především undergroundové kapely. Že prý si mě pamatuje ještě z minulosti, a pokud mám nějaký projekt, který by stál ta to, že ho vydá. Tak jsem mu nabídl Assesor. Dostali jsme 10 000 korun na studio a za dva dny natočili album v jakémsi soukromém studiu, které sídlilo v Čechově ulici v Praze 7 v prostorách bývalého krámku. V té době jsem pracoval v redakci podnikového časopisu Armabeton a měl k dispozici fotografa, reprodukčního fotografa a výtvarníka. Tak jsme dali dohromady podklady pro obal desky Invaze. Globus International, což byla Havelkova firma, ji pak vydal zhruba půl roku před albem Arakainu Thrash the trash. Legrační na tom bylo, že jsem před vydáním Invaze obcházel prodejny Supraphonu ( jiné tady ještě nebyly), jestli už deska nevyšla. Pořád nic. Až jednou jsem vešel do prodejny na Můstku, a tam mi prodavačka krátce po polední přestávce sdělila, že už je Invaze vyprodaná. Já jsem řekl něco jako „hurá“ a vyrazil ven z prodejny. Koukali tam na mě jako na idiota, což celkem chápu…

 

Kecáme, kecáme pořád o minulosti, ale žijeme teď. A je tu Něžný Octopus, blues jako řemen...

Neřekl bych, že to je přímo blues, ale takový klasický bigbít hraný v celkem moderním pojetí. Ty písničky vznikly před třiceti lety, ale hrajeme je teď, to znamená tak, jak se teď hraje. V kapele jsou skvělí muzikanti. Na basu Jirka Jelínek, který hraje s Hudbou Praha bandem, na kytaru vynikající Adam Balcar, s kterým jsem hrával v Doggybagu, zpívá Broněk Přibyla, za klávesami stojí Jarda Fojt a na saxofon, flétnu a foukací harmoniku hraje jeden ze dvou zakládajících členů Octopa Ilja Vlček. Teď se chystáme do studia, takže bude i pár nahrávek, pokud se zadaří…

Ale na Youtube, Bandzone nebo na Facebooku stále přibývají různá videa a nahrávky, takže kdo má zájem, může si je najít.

 

Jelikož jsi vyhledávaný a uznávány bubeník, můžeme tě vidět ve více formacích. Namátkou mne napadá Hudba Praha band, a to jistě není všechno…

Že bych vyhledávaný a uznávaný? To by se u nás doma dveře netrhly… ale vždycky jsem obdivoval muzikanty, kteří měli vedle své hlavní kapely další projekty. Teď, co jsem už starší, se občas některé věcí daří. Třeba spolupráce s Hudbou Praha bandem je podle mě příjemná pro obě strany. Občas si zahraju s Doggybagem, což je kapela, s kterou s občasnými přestávkami hostuji dodnes, ostatně tam jsme se poznali s kytaristou Adamem Balcarem. Čas od času se nevyhýbám ani zábavovkám, protože si myslím, že muzikant má především hrát. A o to se pořád snažím.

 

Máš čas a chuť poslouchat ještě jinou muziku? Co tě v poslední době zaujalo?

Samozřejmě! Odjakživa poslouchám všechno, co mi přijde pod ruku. Jsem takový eklektik, to znamená poslouchám muziku a beru si z ní to, na co si při zkoušení vzpomenu. Ale v poslední době poslouchám hlavně repertoáry těch kapel, s kterými hostuji.

 

Co plány, nebo hudební sen ještě si s někým zahrát?

Těch muzikantů by asi bylo více, ale mám nesplnitelný sen zahrát si někdy s Keithem Richardsem. Já vím, působí to třeba směšně, ale vím, že po prvním pražském koncertu jamoval v hotelovém pokoji s pár kytaristy, třeba s Frantou Kotvou. Jsem přesvědčený, že bych ho jako bubeník při společném hraní neurazil. Ale jak říkám, je to jen nesplnitelný sen…

 

Někdo může namítnout, že to jsou různé styly, ale je to všechno jen rock n roll?

Ano, v duchu stounovského It´s only rock´n ´roll, I like It to potvrzuji. Kdysi, ještě v Plzni, jsme s mým kamarádem Vláďou Grulichem říkali, že se stačí podívat muzikantovi do očí a poznáš, jestli je to rocker. Já to vím, protože se mu každé ráno do očí dívám při holení.

 

Nějaký vzkaz, moudro či motto pro fans nebo začínající bubeníky?

Myslím, že začínající muzikanti to teď mají trochu těžší, než to bylo v době, kdy jsme začínali hrát rokenrol my. Ale na uklidněnou musím říci, že každý, kdo k muzice přistupuje poctivě a především pokorně, má šanci dotáhnout to vysoko. Tím se jsem se vždy řídil a stále řídím.

 

Díky za rozhovor


Autor článku: zdenek svoboda





Darkont.cz

Komentáře:

Tento článek zatím nikdo nekomentoval. Buďte první!

 Přidej nový komentář: 
Jméno:  
Text:
Opište pozpátku  
Hlavní menu
Houdek hudební nástroje - internetový a kamenný obchod
Vyhledávání
NEW komentáře
K magazínu:
Komentáře ke kapelám:
Děda Chlívek
(15. 6. 2017 - 08:45)
CAYMAN
(12. 6. 2017 - 15:19)
Recept-rock
(8. 6. 2017 - 00:44)
Ortel
(4. 6. 2017 - 08:54)
Ruplex
(1. 5. 2017 - 07:46)
Reklama pro vás:
Kytary - přívěsky
Náhodný vtip
Darkont.cz
Betlémy:
Klik Klak:
Metalshop atd.
STOP VOJNĚ!:

Autodoc.cz
https://www.AutoDoc.CZ
Nejnovější kapely
Hledáme !
Hledáme redaktory, kteří by měli zájem dělat rozhovory či recenze CD.
kontaktujte nás zde...
Máte webovky? Vydělávejte.
Máte své webové stránky? Umístěte na nich banner našeho partnerského e-shopu Darkont.cz a vydělávejte. Více info zde.
Máte své CD?
Vydala vaše kapela vlastní CD? A chcete aby se o nim vědělo? Pošlete nám ho k recenzi.
Kontaktujte nás!
Antikvariát:
Darkont.cz
Punkshop:
Plastelína:
Odkazy

Hudební inzerce




TOPlist