The partisan – 16

Klasický indie rock to není, není to ani klasický indie pop, možná je to něco co z indie vzniklo, není to punkrock, není to rock, není to grunge. Abych řekl pravdu, nemám vůbec tušení jak bych charakterizoval styl, jenž se z desky, přes reproduktory, rozléhá u mě doma po pokoji a vytváří v něm krásnou, veselou a zároveň ponurou atmosféru, která nemá daleko do romantiky a naopak do deprese.

Klasický Indie rock to není, není to ani klasický indie pop, možná je to něco co z indie vzniklo, není to punkrock, není to rock, není to grunge. Abych řekl pravdu, nemám vůbec tušení jak bych charakterizoval styl, jenž se z desky, přes reproduktory, rozléhá u mě doma po pokoji a vytváří v něm krásnou, veselou a zároveň ponurou atmosféru, která nemá daleko do romantiky a naopak do deprese. Dalo by se to srovnat s vánoční pohodou při poslouchání tradičních koled a ujídání curkoví z mističky a naopak s čerstvým, bolestivým rozchodem s partnerem. Jestli bych měl najít alespoň jednu jedinou kapelu, podle které byste si mohli udělat obrázek jak asi Partisans hrají, tak to budou jednoznačně staří dobří The Libertines. Jejich pojetí hudby, se stejně jako u partyzánů hodně přibližuje indie žánrům a z alb se na svět derou ty samé příjemné a romantické vlny. Nízká basovka, jenž se během písniček téměř nemění, elektrika prosetá mnoha různými efekty, která balancuje mezi dvěma výškami, nižší při sloce a vyšší při refrénu a která de facto určuje charakter písně a jemný buben je spíše jen tak na okraj, aby dotvářel atmosféru. Musím ještě dodat, že charakter pomáhají dotvářet i elektrické klávesy, takže ne jenom kytarista je strůjce písně. Hudba je to velmi procítěná zahraná s lehkostí a precizností. Jak jsem uvedl na začátku, ten kontrast mezi depresí a veselým se neodráží pouze v hudbě, ale i v textech a ne se všemi byste mohli počítat, jako s veselými. Je to spíš směsice vnitřních pocitů všech členů kapely, poskládaných do mozaiky a podaných velmi složitě a komplikovaně. Ostatně, pocity nejsou nikdy jednoduché, nebo triviální, ale složité a různě spletené. Texty jsou prací všech členů a je na nich patrné, že jsou podány velmi rozmanitě. Jednou se týkají konkrétního problému, jindy zase neútočí přímo, ale jako složitá báseň, využívají přirovnání a symbolů.

O útočení se zde nedá mluvit v klasickém slova smyslu, protože s takovýmto útokem byste asi moc zápasů nevyhráli, ale postupný a rozvíjející se útok je možná vhodnějším slovem.

Pokud máte rádi hudbu s razantními, či snadno pochopitelnými texty, tak si desku určitě nekupujte, protože tohle není nic pro vás. Závěrem mně napadá pouze jedna věc, pokud byl Bach, či Mozart virtuóz v klasické hudbě, tak The Partisans, jsou na dobré cestě, aby se u té chytřejší části publika stali ve svém žánru něčím podobným.

Ale na vrchol, vede ještě dlouhá cesta.