Thin Lizzy – Retro Music Hall, 26.10.2008

Fanoušek hard´n ´heavy si nad letošní koncertní sezonou může jen pomlaskávat. V první polovině roku už jeho srdce potěšily kapely jako Iron Maiden, Judas Priest, KISS, Asia, Magnum, Glenn Hughes a jiní... Náklad poctivé muziky však pokračuje dál a do této kategorie spadá i koncert Thin Lizzy.

Fanoušek hard´n ´heavy si nad letošní koncertní sezonou může jen pomlaskávat. V první polovině roku už jeho srdce potěšily kapely jako Iron Maiden, Judas Priest, KISS, Asia, Magnum, Glenn Hughes a jiní... Náklad poctivé muziky však pokračuje dál a do této kategorie spadá i koncert Thin Lizzy.

Jak jistě fanoušci hard rocku ví, Thin Lizzy k nám nedorazili ve své nejslavnější sestavě – duše kapely a jedna z největších osobností hard rocku 70. let, Phil Lynott už je více než 20 let po smrti. Mnozí fanoušci kapely nemohou příliš překousnout, že kapela bez této výrazné osobnosti dále účinkuje pod jménem Thin Lizzy. Když se ale podíváme na sestavu kapely, najdeme zde dva členy slavné lynottovské sestavy Thin Lizzy – Scotta Gorhama a Johna Sykese. Tito dva členové navíc třímají dvě sólové kytary, nástroje, které pro vývoj hard rocku a především heavy metalu měly takový vliv jako u málokteré dobové kapely. Thin Lizzy byly vůbec jednou z prvních kapel, která objevila kouzlo dvou sólových kytar a jejich odkaz lze nejvíce cítit ve tvorbě Iron Maiden a celé následné heavy metalové (a nejen té, jak se dozvíme dál) vlně. Především kvůli tomuto faktu nejsou současní Thin Lizzy pouhým revivalem, nýbrž sestavou, pomocí níž se vydáme po stopách duálních harmonií více než 30 let zpátky...

K místu tradičních setkání českých fanoušků s legendami světového rocku, pražskému Retru, jsme dorazili jako obvykle okolo sedmé. Již tou dobou zde postávalo pár desítek fanoušků, což svědčilo o tom, že se dnes rozhodně nedočkáme diváckého propadáku. O půl hodiny později se brány klubu otevřely a my mohli obsadit pěkná místa v druhé řadě. V Retru klasická dobrá nálada, klasické známé tváře, se kterými se zde potkáváme již od otevření klubu.

S úderem osmé nastupuje na podium předem nikterak avizovaná předkapela, jejíž název se dozvídáme až během koncertu. Banda si říká Staří psi a je složena opravdu ze starších pánů. Jejich hudební produkce mne (a i většinu lidí okolo) bohužel zrovna neoslovila. Především si myslím, že postavit před tak živelnou kapelu jako jsou Thin Lizzy skupinu, která si doslova libuje ve stalé stejném pomalém tempu bez jakýchkoliv změn a unaveném projevu, není příliš šťastným krokem. Doba 45 minut je na předkapelu navíc poměrně dlouhá a musím říct, že se vlekla opravdu hodně dlouho.

V devět hodin bylo aspoň publikum ještě více natěšené na šťavnatý hard rock v podání irských legend. Thin Lizzy v sestavě John Sykes – zpěv, kytara, Scott Gorham – kytara, Francesco DiCosmo – basa, Tommy Aldrige – bicí začali poměrně tradičně slavným Jailbreakem. Titulní pecka z alba z roku 1976 dostala retrácké publikum už od začátku do varu, ve kterém zůstalo po celých zbylých 75 minut. Lehkým nagativem zůstával jen poněkud méně slyšitelný vokál, než by bylo záhodno. Situace se zlepšila až po třetině koncertu, přesto i ve zbylém průběhu nastávaly chvíle, kdy vokál nebyl příliš slyšet. Nutno však poznamenat, že v případě Thin Lizzy to není zas taková vada, protože od svých soudobých hard rockových souputníků to není kapela postavená na vokálu. Navíc pro zpěváka s ne tak silným hlasem (navíc skladby Thin Lizzy vyžadují spíš jemnější projev) není příliš jednoduché bojovat s hradbou dvou kytar a ďábelskými bicími s dvoukopákem Tommyho Aldridge. Přesto mě tento fakt na začátku koncertu trošku mrzel, a tak jsem si následující Waiting for an Alibi a Don´t Believe a Word neužil tak, jak bych si představoval. Našlápnutá Are You Ready už však i bručouna mého typu hodila do správné nálady a nesl jsem se na pozitivní vlně, kterou kapela rozšiřovala z pódia dál. Retro bylo solidně narvané, větší davy jsem tu zažil asi jen na koncertě Asii a o náladě nemá cenu se rozepisovat... Když duo kytaristů (kterým tak důležitá souhra klapala už od začátku na jedničku) přistoupilo až k okraji podia, přední řady jim doslova zobaly z ruky. Pátý song Dancing in the Moonlight věnoval John Sykes Philu Lynottovi a spolu s následujícím „ploužákem“ Still in Love with You patřily tyto chvíle k těm nejemotivnějším tento večer. Z rozněžněných chvil nás vyvedla nakoplá Sha-La-La zakončená famózním sólem Tommyho Aldridge. Prví část sóla nebyla přiliš nezvyklá pro diváky, kteří jsou zvyklé na metalové řezanice Mike Terrany a jiných... na „starého rockového pána“ to však bylo neskutečné představení. Když ale Tommy zakončil sólo pro sebe typickým zběsilým mlácením rukou do blan i činel bicích, padalo hodně pus dolů. Koncert se nám tím přehoupl do druhé poloviny a především instrumentální kompozice Emerald opět nechala vyniknout nádherné souhře dua Gorham/Sykes. Stará pecka Suicide nepatří na deskách k mým úplným oblíbencům, ale naživo se ukázala být skrytým tahákem, především díky drtivému konci. Můj osobní vrchol koncertu pak nastal se skladbou následující – Cowboy Song patří už mnoho let k srdcovým věcem a její živé podání mě dohnalo nedaleko k slzám...neskutečné, že i po tolika koncertních akcích existují skladby, které tohle dokážou... Posledním songem základního setu nebylo nic jiného než slavný šlágr The Boys Are Back in Town, který hulákal celý zaplněný klub. Asi po pětiminutové pauze v zákulisí se za ovací čtveřice vrátila na dvouskladbový přídavek. Jeho první částí byl takřka kultovní flák Cold Sweat. U této skladby se musím pozastavit. Patrně se jedná o jeden z nejtvrdších hard rockových kousků, jaké kdy byly napsány, a o jeho kultovní status se zasloužily zejména thrash metalové kapely, které ho zcoverovaly. Za dobu, co thrash metal poslouchám, jsem asi nenarazil u thrashových kapel na coverovanější song (teď zfleku si vybavím hlavně covery Sodom, Heathen a Dublin Death Patrol) a pozoruhodné je, že ani v jednom podání nevyznívá skladba o moc brutálněji než originál, což jen demonstruje jeho sílu a nadčasovost. A přesně tak působila skladba i naživo, jednoznačně největší nátěr večera. Úplný závěr pak patřil tradiční zavíračce koncertů – osmiminutové Black Rose, která ukazuje Thin Lizzy v celé jejich podstatě – virtuózní kytarová souhra, jakoby vyprávěčský styl zpěvu a prvky klasických irských písniček. Poté už následovala jen dlouhá děkovačka, podpisovačka a odchod z pódia.

Thin Lizzy svým pražským koncertem naprosto splnili má očekávání. Přinesli pohodu, dobrou náladu, potěšení z krásné souhry kytar a ukázali, že jejich odkaz rozhodně není překonanou věcí. Jedinou faktem, který mrzel trošku víc, bylo, že koncert nebyl o trochu delší – přeci jen oproti prvním koncertům turné byl set o čtyři skladby kratší. Myslím, že takřka každý v sále by si pobyt na ploše Retra o těch 20 minut rád prodloužil. Ale třeba bude šance ještě někdy příště...