14. 11. 2008

Co byste čekali od koncertu kapely, která byla založena před čtyřiceti lety? Trochu nostalgického hraní, které ve vás vyvolá obdiv za to, že jsou muzikanti ještě schopni vylézt na pódium?

Pokud očekáváte od vystoupení jednoho z pilířů hardrockové hudby právě toto, pak vězte, že uriáši tyto vaše představy rozmetají na ty nejmenší kousíčky během několika prvních riffů.

Psal se rok 2007 a bylo několik dnů po skončení festivalu Masters Of Rock ve Vizovicích, akce, jejíž hudební nabídka je pro metalové fanoušky něčím podobným povolávacímu rozkazu. Otevírám diskusní forum stránek festivalu, kde si fanoušci navzájem svěřují dojmy a každý z nich jmenuje tři kapely, které jej před několika dny nejvíce uchvátily. Vyskytují se tu pojmy jako Sepultura, Children Of Bodom, Stratovarius, After Forever, Rage, Fintroll a mnoho dalších, ale jen jedno jméno nechybí v žádném z příspěvků - URIAH HEEP. Nezbývalo tedy, než využít příležitosti a zjistit, čím si tato letitá legenda získala srdce okovaných hrozících metalistů.

Je krátce před osmou hodinou večerní dne 28.října 2008 a halu Lokomotivy v západočeské metropoli začíná obsazovat zajímavá sestava fanoušků. Věkový průměr je určitě o dost vyšší, než před rokem na Helloween a Gamma Ray, ale nechybí ani řada nových obdivovatelů časů, kdy hard rock odhodil pleny a položil základ ke všemu, co následovalo a co tu v nejrůznějších podobách přetrvává na vrcholu dodnes.

První předkapelou byli protřelí českobudějovičtí progmetalisté SEVEN, v čele s kytarovým ekvilibristou Honzou „Kirkem“ Běhunkem. Ten nemusí o svém umění nikoho příliš dlouho přesvědčovat, všimli si ho už i v samotné kytarové firmě Ibanez, prostřednictvím jejíž nástrojů se do našich uší dobývá umění mnoha předních kytarových es, která jistě není třeba představovat. Oproti dřívějšku vystupují SEVEN v současné době se zpěvákem, obdivovatel všemožných kytarových technik ale ani tak není o nic ochuzen, vynalézavé vyhrávky probublávají každou skladbou od začátku do konce. Profesionálně odvedenému setu není snad co vytknout, ale osobně bych uvítal trochu více chytlavosti a zapamatovatelných hudebních myšlenek, které vám budou znít v uších ještě nějakou dobu po skončení koncertu, těch se pro mé uši v tvorbě této kapely zatím bohužel příliš nedostává.

Dalšími zahřívači byla pražská hardrocková skupina VOTCHI. Jejich pověst publikem i hudební kritikou ceněné kapely se ke mně již dříve donesla, navzdory tomu však musím s ostudou přiznat, že jejich hudba v nějaké větší míře doposud ne. Ideální příležitost to okamžitě napravit. Trochu mě vyděsila těžko popsatelná image těchto muzikantů, vizáž a pohyby zpěváka ve mně dokonce v prvních sekundách vzbuzovaly obavy, zda se zde nezačne rapovat o těžkém životě na předměstí Chicaga. Ale pojďme k hudbě. Ta si mě totiž získala zcela bezvýhradně. Klasické hardrockové obsazení doplněné příčnou flétnou produkovalo hudbu nad očekávání líbivou, a to vše při zachování kvality, na kterou je obdivovatel hard rocku zvyklý. Zpěvové linky ve svých výletech často bloudily až do království epického metalu, ale vše s absolutní vkusností v rámci hudby, kterou VOTCHI vzývají, skladby nepostrádaly překvapivé harmonie a patřičnou gradaci, která nedala prostor nudě.

Pak už se vše připravovalo na URIAH HEEP. Pódium bylo až překvapivě malé a skromné, ale asi není třeba zdůrazňovat dávno ověřený fakt, že hardrockeři staré školy si bohatě vystačí se svým uměním. A nejinak tomu bylo tentokrát. Koncert zahájila vypalovačka „Wake The Sleeper“. Pro ty, kdo ještě neměli tu čest se s tímto otvírákem nového alba seznámit, jedná se o neskutečně nadupaný metalový nářez. Nebylo těžké se hned dovtípit, čím si uriáši před rokem vizovické publikum tak získali. Nový bubeník Russel Gilbrook totiž působí jako nefalšovaná metalová mlátička, která se se svou soupravou nikterak nemazlí a místo toho ji nemilosrdně drtí, a zvuk, který ze svých hraček vyluzuje kytarista Mick Box, je tak sytě nakouřený, že se dere do uší s neskutečnou intenzitou. Účinek se ještě sčítá, pokud stojíte doslova před jeho čtyřmi bednami, ze kterých se ona smršť důrazně valí. Ale není to jenom o zvuku, jeho styl hraní je natolik zběsilý, že si jej neodpustím místy vzdáleně přirovnat k samotnému vrchnímu psychopatickému mučiteli strun a králi pískaček - Zakku Wyldeovi. Vše provádí s naprostou pohodou zrcadlící se v jeho nenápadném, ale přesto dostatečně energickém pohybu, a nikdy nemizícím úsměvu. Ale je pravda, že bych v tomto uvítal občasnou změnu, poslouchat celý večer takovou kytarovou smršť je chvílemi až trochu stereotypní. A ostatní spoluhráči? S chutí hrající basák, který občas vynikne nějakým sólovým partem, velmi dobře naladěný, věčně se usmívající a do publika neustále posunky dělající klávesák s vizáží Einsteina, který se svými hammondkami dodává hudbě majestátnost, to jsou dlouholeté jistoty, o které se uriáši mohou opřít. Abych ale jenom nechválil, je třeba poznamenat, že klávesy byly v průběhu večera zastiňovány právě sólovými exhibicemi Micka Boxe, v některých notoricky známých skladbách dokonce kytara převzala jejich roli, což mi připadalo zbytečné. Ale je možné, že tento můj názor je dán pouze mou pozicí v průběhu celého koncertu, kdy jsem stál přímo proti kytarovým bednám. Zvláštní kapitolou je zpěvák Bernie Shaw. Takhle nějak si představuji zosobnění pojmu frontman. Energie, bezvadný zpěv, neustálé burcování publika, pohyb po pódiu, úsměvy na všechny strany, to všechno jsou zbraně mimořádného sympaťáka Bernieho. A co taková čtyřicet let stará kapela na koncertech hraje? Ač to může být k nevíře, ale v první řadě skladby z aktuálního nového alba. Není důvod, proč tak nečinit, o některých nových peckách si už teď troufnu tvrdit, že z koncertního setu kapely asi už nikdy nezmizí. Nevím, jak tuto skutečnost přijali starší fanoušci, asi nemůže být pochyb o tom, že třeba Rainbow Demon, Return To Fantasy a některé další stěžejní skladby by jim bezesporu radost udělaly. V July Morning došlo i na instrumentální improvizaci, i když musím říci, že by mně více vyhovovala postupná gradace mírně se obměňujících opakujících se myšlenek, jak to všichni známe z originálu. Závěr patřil energickému provedení Easy Livin´ a provařené halekačce Lady In Black, která byla zahrána jako přídavek.

Bývá zvykem utrousit na závěr reportů z koncertů kapel s takovou historií, jakou mají uriáši, nějakou zdvořilostní frázi o tom, jak to staříkům pořád hraje. V tomto případě si to ponechme na někdy příště a na někoho jiného. URIAH HEEP se předvedli ve formě, v jaké strčí s až příliš krutou samozřejmostí do kapsy všechny ty nové partičky s kytarami proklatě nízko a ještě níže podladěnými strunami. Tato kapela se opravdu na nostalgické vzpomínání spoléhat nemusí.

Autor článku: Topi

Komentáře:

A schválně, kdo z vás tady může říct že viděl Uriah Heep za 50 korun? :-D A Chriss Norman stál taky stejně. A jeslti si dobře pamatju ceny vstupenek tak Smokie a Sladee stáli ještě o 10 korun méně.