Vítkovo Kvarteto a Vetráni studené války - Best Off

Vážení přátelé – ano. Udělal jsem si radost. Normálně, když David Havlíček rozesílá maily s výběrem cédéček na recky bývám chladný a většinou napíšu, ať mi pošle co chce, takže je to vždycky pade na pade jestli budu „sekerník“ nebo „hodný recenzent“.

Vážení přátelé – ano. Udělal jsem si radost. Normálně, když David Havlíček rozesílá maily s výběrem cédéček na recky bývám chladný a většinou napíšu, ať mi pošle co chce, takže je to vždycky pade na pade jestli budu „sekerník“ nebo „hodný recenzent“. Ale když poslal maila, že chce recku na Vítkáče zaslintal jsem jak nakaženej Bulhar a okamžitě mu napsal, že tohle opravdu chci dělat. Jasně, mohl jsem si je koupit, ale fakt jsem myslel, že vydali tu jednu průřezovou placku někdy před třinácti lety a od té doby jen jezdí fesťáky, prostě jsem je pár let nesledoval, jen jsem věděl, že jsou.

Vítkovo Kvarteto byla v půlce devadesátých let moje veliká láska a jejich kazetu jsem měl oposlouchanou až na šum. Ne, že by Vítkáči za těch třináct let (respektive od svého vzniku třicet)nějak zmoderněli, to ani náhodou, pořád je to melodický bigboš s krutě zpěvnými refrény a texty, které mě berou. Dokonce i písničky, které tvoří páteř recenzované dvojplacky byly vlastně stejné i na té výše zmiňované kazetě, ale to je úplně jedno, tohle se prostě dá poslouchat kdykoli a kdekoli a říkám na rovinu, že kdyby na mě z placky vybafl podladěný nu-metal s prvky ska asi bych se rozbrečel, padla by totiž jedna z mých jistot, že i v dnešní době se dá hrát normální bigbít a nestydět se za hospodské blues.

Jak je z prvního odstavce patrné dvojcédo obsahuje vlastně pořád ty stejné písničky které Vítkovci hrají „tisíc let a jednu zimu“, ale každému je celkem jasné, že právě tenhle materiál každý čeká a kapela staví na úspěšných flácích starých dvacet i více let. Prostě je to klasika a jako ke klasice se k Vítkovcům člověk musí stavět. Nečekat modernu a brát to tak, že jestli jsem třeba Pražského démona slyšel před deseti lety uslyším ho vlastně stejně ve stejném nástrojovém obsazení a ve stejných aranžích i s páně Růžkovým přikouřeným hlasem a být v očekávání, že pokud zubatá nezačne odčítat členy téhle kapely do posledního bude to pořád stejné. Možná někdo namítne, že kapela která se nevyvíjí magoří a zaniká, ale ruku na srdce – Vítkáčům se pořád daří a jejich návštěvnost by spousta kapel uvítala všemi deseti(a v případě, že rodiče byli sourozenci i jedenácti) prsty. Dokonce to s nadsázkou, ale nejspíš na rovinu komentuje Jiří Růžek na druhé placce, živáku z Lucerny – Vítkovo Kvarteto jiné písně prostě nemá : ).

Dost kecání – jdeme recenzovat, i když zrovna tenhle výraz se pro moje dnešní slohové cvičení moc nehodí. První placka je vlastně výběrem vydaných písniček VK (Vítkova Kvarteta, nikoli pana prezidenta, i když by to mohla být legrace si to poslechnout).

Bigbítový dunění, Bróňa s Máňou, Pražskej démon jsou „klasika nejklasikovatější“ a o půlku délky cédéčka se dělí s Veterány studené války, což jsou alespoň pro mě převrácení Vítkáči jak stylově tak obsazením, včetně -pro mě- superhvězdy Oty Petřiny, prosím neplést se Superstar, pan Petřina by byl asi hodně smutnej :D. Jejich písničky se krásně prolnou a placka neztrácí celistvost, Veteráni jsou o hodně míň nabroušení, ale pořád je to dobrá muzika, pro mně možná míň živá než VK, teda až na Veterány studené války, ta pecka je nářez sám o sobě hudbou i s nakysle sentimentálním textem, ze kterého asi nejen mě občas zatrne. Vrcholem je pro mě vedle Veteránů studené války bonus Soudružka žena, písnička, kterou mám rád hlavně kvůli nadhledu a výbornému refrénu.

Druhá placka je zmiňovaný záznam živáku z roku 2005 z pražské Lucerny, poctivá porce nahulených kytar, nakřáplého zpěvu a notoricky provařených pecek, zase zazní Pražskej démon, AIDS, Disco, Kdo ví a další z první placky. Na téhle akci jsem bohužel nebyl, ale musela to být docela zábava, ze záznamu je znát, že se lidi i muzikanti baví. Zase přibude jeden bonus, a to Miláček (remix) a placka končí.

Takže stejně jako dvojcédéčko dospělo do svého závěru asi bych měl končit i já se svojí recenzí. Prostě jsem nečekal nic moderního, krásně nakašírovaného a blikotající diskotékové koule pableskující v mlze nad podlahou a do toho proplétající se těla pubertálních tanečnic tanečníků s perfektními úsměvy a značkovými hadry. Čekal jsem přesně tohle a hudba která smrdí kouřem levných hospod a na nic si nehrajícím živočišným bigbítem mě zase dostala. VK a Veteráni studené války asi už vážně neřeší, že nejsou free, cool a in a je to dobře – nebyli by pro pobavení, ale k smíchu – a to by byla škoda. Chlapi, držte se a hrajte, po vás přijde Sámer Issa : ( .