XVI. Festival Mezi Ploty - Praha - Den první

Mezi bohnickými ploty se opět sešli známí i méně známí umělci z celé republiky a my u toho nesměli chybět.

Letošní ročník festivalu přivedl do areálu bohnické psychiatrické léčebny nejen festivalové stálice jako Žlutý Pes nebo Plastic People of The Universe, ale i nové tváře na české hudební scéně jako třeba Báru Zemanovou či Evu Farnou. Velkým překvapením bylo letos vystoupení legendárních Olympic, kteří nebývají na festivalech běžným hostem.

Před nedávnem jsme v reportáži z dobřanského dílu „meziplotového“ seriálu chválili nádherné prostředí v němž se festival tradičně koná. Ovšem to jsem tehdy ještě netušili, co nás čeká v Bohnicích. Přinejmenším stejně krásný areál je totiž několika násobně rozsáhlejší než jeho skromný dobřanský bratříček. Dokonalá parková úprava se zde střídá s téměř venkovskou krajinou a přechází místy až do volně bující vegetace. Člověk se zde může pod korunami letitých stromů krásně zahloubat, nebo si prostě jen relaxovat na rozlehlých paloucích.

Letošní program byl opravdu nabitý a tak se pořadatelé rozhodli vytvořit čtyři velké hudební scény a deset divadelních. Mimo to se mohli návštěvníci zastavit u mnoha malých podií či stanů, kde vystupovali různí umělci, menší divadelní spolky, případně zde mohli navštívit některé výtvarné dílny. Nechyběly ani různé řemeslné dílny jak je známe z historických jarmarků a samozřejmě hojné zastoupení stánků s občerstvením, kterých na můj vkus bylo až trochu moc.

Jak jsem již zmínil, areál je velice rozsáhlý a přesto se během několika hodin zaplnil davy návštěvníků. Bohužel vzhledem k jeho rozloze a počtu scén jsme s kolegou ani při největší snaze nestihli „oběhnout“ všechna pódia a poslechnout a nafotit si všechny protagonisty hudebních scén, o divadle nemluvě. Tady bych se rád zastavil u faktu, který mě osobně v posledních letech na festivalech trochu vadí. Chápu, že se pořadatelé snaží přivést co největší počet umělců s co nejširším záběrem publika, aby si každý na festivalu vybral svůj oblíbený styl či protagonistu. Bohužel mi však díky tomu festivaly připadají spíše jako taková mini-dema účinkujících, která mají nalákat diváky na jejich tvorbu, nebo vystoupení. Prolínání se vystoupení, a cca 30 – 45 minut na produkci zapříčiňuje, že se z nás stávají štvanci, kteří běhají mezi scénami a snaží se zaslechnout alespoň kousek od toho či onoho. Mnozí budou namítat, že jde o to si vybrat. Ale i za předpokladu, že se nerozhodnu shlédnout dva protagonisty vystupující současně, stává se že navazující vystoupení na jiné stage nestačím, kvůli času strávenému přesunem. Neberte prosím toto jako kritiku přímo festivalu Mezi Ploty, jedná se o můj názor na organizaci festivalů obecně. Na obranu letošního ročníku bych rád řekl, že alespoň hudební scény byly vcelku dobře žánrově rozdělené. Takže pokud jste si chtěli vychutnat řekl bych takový ten střední proud rocku, byla pro vás přichystána hudební scéna č.1. Příznivci tvrdšího odvětví jako např. hardcore, nu-metal, nebo alternativní scény se shlukovali okolo druhé hudební scény. Folkaři a milovníci world music, či blues si zas mohli poslechnout své oblíbence na čtyřce a Hip-Hopový fanoušci a vášníví Ska-kavci pařili na kopcovité scéně č. 3. My jsme se vám snažili přinést od každého něco – to podle nás nejzajímavější, ale samozřejmě víme, že ne každému se strefíme do vkusu, tak nám to případně odpusťte.

Na první HS 1 zahajovali program svým vystoupením početní The Tap Tap. Mnohačlenná skupina, která se neustále rozrůstá, hraje převážně na bicí nástroje. Je složená především z pacientů Jedličkova ústavu a hraje pod vedením Šimona Ornesta. Jak frontman kapely Ladislav Angelovič uvádí ve všech rozhovorech nemá to se svým souborem vždy lehké, ale vždy dodává, že je navzájem pojí velké přátelství a hudba kterou hrají vychází přímo z jejich duší. To můžeme potvrdit, protože písně v jejich podání mají neuvěřitelně osobitý zvuk. V repertoáru mají neuvěřitelnou škálu stylů a skladeb tak různorodých, že si můžeme vychutnat rock’n rollové, etnické, nebo až discotékově taneční rytmy. Navíc je frontman navzdory svému postižení neuvěřitelně obratný řečník a tak velice vtipně uvádí jednotlivé skladby a vůbec je jeho komunikace s diváky prvotřídní. Myslím si, že minimálně v tomto se od The Tap Tap mají mnohé kapely co učit.

Na druhé scéně mezitím odehráli set Cocotte Minute a my stihli jen posledních pár tónů. Ale soudě dle reakcí docela početného publika se jim vystoupení určitě povedlo. Když jsme se šli podívat na HS 4, už zdálky nás lákaly příjemné melodie klasiky folkové scény v podání souboru Hradišťan. Bohužel opět nebylo času nazbyt, protože na HS 1 už zvučily Gaia Mesiah. Na téhle partičce, tvořené ze tří čtvrtin pěkně ostrými ženskými, jsem byl naživo již po čtvrté a pro mě to bylo absolutně nejlepší vystoupení, jaké jsem od nich viděl. Holky to na pódiu neuvěřitelně rozbalili, Marka Rybin vystupovala skvěle vymóděná a i prostorné pódium první bohnické scény jí bylo malé. Těžko bychom hledali ve světě kapelu s podobným zvukem, a u nás by takové hlednání bylo zbytečné. Zazněly jak již osvědčené hitovky – Ocean, Gaia Mesiah či Legulize Marijuana, tak i skladby z nového alba – jako rozmanitá I'm the Boss of Me. I basák Josh, kterého znám z koncertů spíše statického si tentokrát docela pěkně zaběhal a zaskákal. Publikum doslova vřelo a ochranka měla co dělat aby udržela zábrany před pódiem. A opět se projevila neuvěřitelná atmosféra festivalu Mezi Ploty. Když totiž člověk vidí partu lidí na vozíčku jak mydlí hlavou a mávají rukama a ti méně postižení, kteří mohou nohy ještě trochu používat dokonce vstávají a paří jako o život, napadne ho jak úžasná je myšlenka festivalu. Zde se totiž skutečně boří bariéry, hudba spojuje „postižené“ se „zdravími“ a všichni nechávají své starosti za branami areálu.

Omlouvám se všem, kteří by rádi věděli, jak to vypadalo, když hráli Už jsme doma, Nironic, nebo Pepa Lábus, ale skutečně jsem si nemohl nechat uniknout vystoupení legendárních Plasticů. Současná sestava - Josef Janíček, Vrastislav Brabenec, Jiří Kabeš, Joe Karafiát, Ivan Bierhanzl, Ludvík Kandl a Eva Turnová si se zvučením moc starostí nedělala. Naladili nástroje a zbytek se už vychytával při prvních skladbách. Notně jsme se zasmáli když saxofonista Vlastislav Brabenec do mikrofonu po jedné skladbě pronesl ledovým hlasem: „Hučí to!“, čímž komentoval nepříjemnou zpětnou vazbu v odposleších. Zvukař vadu odstranil a on to okomentoval opět strohým: „Už to nehučí…“ Bohužel během chvilky se vazba v menší míře vrátila a tak už jen s mávnutím rukou a mírně útrpným výrazem pronesl „Zase to hučí…“ a skupina spustila další skladbu. Publikum ještě částečně rozehřáté z Gaia Mesiah bylo opět velice živé a dodávalo Plastikům energii hlasitým potleskem za každou skladbou. Skalní příznivci se připojovali i zpěvem u věcí jako Muž bez uší, Magické noci, nebo Toxika.

Ačkoli jsem z Plasticů utekl před koncem a skutečně jsem běžel, nestihl jsem už ani konec vystoupení brněnského tria Ty Syčáci. Na pódiu se už chystalo vystoupení Ondřeje Brzobohatého se skupinou Bůhví. Ondřej je v poslední dobou docela skloňovanou postavou hudební scény, jednak jako skldadatel, a producent, ale i jako muzikant a zpěvák. Řekl jsem si, že se tedy podívám, jak mu to jde na živo s kapelou za zády. Bohužel jsem si mohl vychutnat jen několik prvních skladeb, protože jsem spěchal opět na HS1, kde byla tou dobou ANNA K, po níž nastupoval pro mě srdcový Jiří Schmitzer.

Bůhví hrají věci říznuté trochu soulem, ale převážně jde o takový klasický střední proud v současném pop-rocku. (nejblíže mají stylově asi ke skupině Kryštof). Rozhodně to kluci umí s publikem a mají set pěkně rytmicky vyvážený, alespoň tu část kterou jsem slyšel. I přes poněkud tuctový ráz některých skladeb (tím nechci říct, že nejsou dobré, jen nepřináší ve svém žánru nic moc nového) se publikum dobře baví a vystoupení má pěkný spád. Většinou jde o popové skladby, ale na české poměry velice kvalitní. Melodie sice někomu můžou připadat povědomé, ale rozhodně neznějí ohraně. Dost se divím, že neprorazil ve větší míře do médií, ale třeba je to dobře a třeba to tak protagonisté i chtějí.

Annu K. nemá cenu představovat, ať už je vaší oblíbenkyní či nikoliv, dá se jen těžko věřit tomu, že by jí někdo neznal. My opět stihli poslední písničku, již decentně ohranou skladbu Nebe, a tak je mohu říct, že měla početné, řádně rozdováďěné publikum. Příprava vystoupení Jiřího Schmitzera proběhla bleskově. Na pódium byla donesena židle, technici k ní přichystali mikrofon a Jiří přišel a pozdravil. Hned při úvodním songu si vtipně postěžoval na absenci doprovodného kytaristy a to nás provázelo téměř celým vystoupením. A tak vždy nečekaně tu na refrén, tu na sloku navázal slovy: „…tak a sem patří velice pěkné kytarové sólo“, nebo „…tady by se hodil i bubeník.“ I jeho historky ze zážitků s hereckými a jinými přáteli nenechávali bránice v klidu a tak bylo opravdu první scéně veselo.

Ačkoli jsme se okolo šesté hodiny opět s kolegou rozeběhli po ostatních scénách, díky různým nepřesnostem v načasování jednotlivých vystoupení, jsme vždy stihli jen odchod protagonisty z pódia. A tak jsme se vrátili opět na HS 1 a vyslechli si alespoň druhou polovičku melancholického setu Priessnitz. V kotli převažovala dámská účast, ale to rozhodně neubíralo jeho síle. Priesnitz nezklamali svým melancholickým setem. Jaromír Švejdík již standartně v jakémsi hudebním polorauši vlál na pódiu a stejně jako my se nechával unášet občas pěkně ostrými a jindy zas houpavými melodiemi skladeb jako Stereo z poslední desky, nebo Sluníčko.

Jako poslední vystoupili pro mě záhadní Mojmír Papalescu & the Nihilists. Pavel Anděl, který celým dnem provázel návštěvníky ještě před jejich vystoupením ještě upozornil na večerní přímý přenos Noci s Andělem, který se bude natáčet přímo v areálu a z nějž jsme Vám před nedávnem přinesli krátký fotoreport.

„Nihilisti“ jsou pro mě skutečný oříšek, dost těžko se mi popisuje jejich show. Jelikož jsem kapelu neznal, nevím tedy ani přesně jak se jmenovali skladby které zahráli, nicméně mi v mysli utkvěla charismatická zpěvačka Sonja La Petite, která to hned od začátku neuvěřitelně rozjela. Spolu s kytaristou a Hankem Manchinim byli jednoznačně nedivočejšími členy kapely, a jejich choreografie nemá pravděpodobně obdoby. Skladby, které jsme měli možnost slyšet jsou z velké části tvořené doprovodem elektronického bubeníka a synthetizátorem a v některých se přidává sólová kytara a basa s živými bicími. Pokud máte rádi trochu „ujetý“ styl, nebo si chcete prostě jen pořádně zapařit, rozhodně doporučuji shlédnout jejich koncert. Opravdu to stojí za to.

Poté, co se „Nihilisti“ dosyta vyřádili, se začali hloučky návštěvníků pomalu trousit ke svým nocovištím (někteří přespali v areálu) a my si šli obhlédnout prostory improvizovaného studia Noci s Andělem (reportáž z 30.5.2007). Ještě dlouho v nás doznívala všechna ta směsice skvělé hudby a nádherných zážitků z prvního dne v Bohnicích.