Yetto Jed No - ČernoBílo

Skupina se zwláštním názwem Yetto Jed No vydala cédéčko. Trochu zábavné, trochu nezábavné, trochu Černobílé, s nějvětší pravděpodobností pomíjivé jak jarní Déšť, ale Přeze všecko od srdce víc než kreaturní nabídkový katalog spousty wydawatelstwí.

Skupina Yetto Jed No vydala cédo a přede mnou stojí úkol ho zrecenzovat. Z ranku, v jakém se skupina pohybuje, jsem už recenzoval skupinu Hromosvod a bylo by nefér obě kapely srovnávat – Hromosvod je skupina která normálně hraje, funguje, ale Yetto Jed No na mě působí jako sdružení lidí, kteří mají hudbu jako koníčka, útok na špičky hitparády nechystají ani při mejdanech v pět ráno a cédo vydali jako dárek přátelům, známým a hlavně sobě a s neochvějnou dávkou logiky, která mě osobně oslovuje, jsou zcela jistě srozuměni s tím, že do nabídkových katalogů trendy vydavatelství se neprorvou a nezasoutěží si s Ewou Farnou a Pavlem Vítkem o Zlatého slavíka nebo větší titulek na první stránce Blesku vedle rozpité fotky. Měřeno touto optikou deska vyšla dobře, ale teď hodím zpátečku v kulturně-prvoplánověsatirickém žvanění a pokusím se shrnout, co mě na téhle desce zaujalo a co se mi nelíbí.

První co mi vylezlo z počítače byla písnička „Černobílo“ po které je cédéčko pojmenováno – celkem slušně udělaná hudba která nijak neoslní, ale ani neurazí, prostě muzika, kterou může normální posluchač slyšet na jakémkoli rádiu, s pro mě tragickým textem - text o dávání matu -byť bílým pěšcem- mě dokáže rozbrečet, čeština kromě páté, o které odbíjí snad všechny hodiny nemá nejspíš větší klišé, a to už nepočítám následující refrén o životě smíchaném do různých odstínů, který v kontextu působí ještě přijatelně. Záměrně pomíjím vtip, že sloky jsou rozděleny na „černo“ - „bílou“ – refrén a „mat“ to zazdily jak objednávka rumu v moravském sklípku.

Dvojka „Déšť“ je malinko rychlejší než titulka, s trošku přibustrovanějším refrénem, v trojce „Hodiny tikaj“ pod rukama utíká den a příští ráno má zpěvák novou šanci (zase klišovitý text).

Čtyřka, „Rolling Stone“ je zajímavější, určitě hudebně, text už nekomentuji, to je prostě pro mne zásadní slabina téhle kapely a je tak jednoduché se do ní pořád strefovat, že už to dělat nebudu.

Pětka „Vlna“ přepluje bez nějakého zásadnějšího momentu, žádné tsunami, spíš plácnutí do hladiny na Mácháči, jen trošku zajímavěji působí pár taktů reggae, ale ty hudební stránku nezachrání.

Pak následuje „Přeze všecko“, písnička po které zbydou jen necelé čtyři minuty rozházených not a zbytečně přeefektované sólo.

Sedmička si půjčila Krylův text – „Blues pro papírový děfče“ a tady je ten rozdíl slyšet až příliš okatě, možná i tím, že Karel Kryl by nezpochybnitelně geniální textař a rozdíl oproti zbytku kromě „Vlny“ je alespoň pro mne příliš patrný, hudba zase slušný průměr.

Deska končí něčím, co jsem nečekal, písničkou „Strange“ – nejkratší a nejlepší na cédu. Hezký refrén, zapamatovatelná melodie. Je to prostě divné, že na něco se musí čekat tak dlouho….třeba sedm písniček.

Závěr? Nebudu to natahovat-cédéčko pro radost, kapela která pro radost hraje dva koncerty za rok a nežene se za úspěchem, což je lidsky sympatické, ale z desky bohužel až trošku bolestně cítit……