Yngwie Malmsteen – Perpetual Flame

Yngwie Malmsteen, jenž takřka ve všech článcích kytarovým bohem nazýván jest, se znovu hlásí s dárkem pro všechny své nekritické obdivovatele a s rozbuškou pro všechny své odpůrce, kteří jej proklínají a do horoucích pekel posílají.

Jeho nové dílo bylo očekáváno o to více, že se za mikrofonem objevil Ripper Ovens, metalová cirkulárka známá ze svého působení v takových veličinách, jako jsou Judas Priest nebo Iced Earth. To, že jím kytarový maestro nahradil ostříleného a spolehlivého hardrockového harcovníka Dougieho Whitea, předznamenává i dění na jeho aktuální nahrávce.

Poslední maestrova díla jsou typická poměrně strohou a zastřenou produkcí, která někdy zavdává příčinu k úvahám, zda by jeho umění přecejenom neslušel poněkud modernější, průraznější a křišťálovější zvuk. Od minulého počinu „Unsleash The Fury“ nastal posun i v této poloze, ale zase nečekejte nějaké revoluce. A co onen očekávaný posun do metalových vod? Ten se zde částečně koná. Ač jsou klávesy uvedeny jako jeden z nástrojů, jež byste měli z nahrávky slyšet, moc si jich neužijete, je vám předloženo asi nejkytarovější dílo maestrovy kariéry. Po delší době zde dochází ve větší míře i k většímu vrstvení kytarových partů, takže v tomto směru je směřování do metalovějších vod potvrzeno. Riffy i samotné provedení všech kudrlinek v doprovodech (pokud můžeme o doprovodech v podání YJM mluvit, zkrátka tam, kde se nesóluje) je určitě agresivnější, než na předchozích počinech, ale vše v rámci stylu, který vám hlavní protagonista už po desetiletí servíruje. Ripper zpívá tradičně na hranici toho, co jsou lidské hlasivky schopny unést, ale právě jeho zpěv se nejvíce utápí v tom, co mi vadilo i na produkci předcházejících Malmsteenovo alb. Takže rozhodně nečekejte, že vám vyvrtá takovou díru do uší, jako svého času fenomenální Michael Vescera. Zpěvové linky a stavba skladeb nikterak nevybočují z maestrových standardů, ale nápadů, které vás chytnou, se zde najde více, než na „Unsleash The Fury“. Kytaristé, kteří jsou největšími obdivovateli YJM, zde najdou po okraj naplněnou studnici inspirujících nápadů.

První dvě třetiny alba jsou o poznání posluchačsky vděčnější, než třetina poslední, která se pohybuje v těžkopádnějším tempu, aby do ní místy prosakovaly i jiné nálady. Otvírák „Death Dealer“ vás nekompromisně vhodí do kokpitu formule, půl minuty vás nechá v napjatém očekávání, aby vás pak motory smrtícím riffem a Ripperovým jekotem vypravily na nekompromisně rychlý let závodní drahou. S druhou „Dammation Game“ už nezávodíte, ale pořád je to pěkně dobrodružná jízda. V trojce se rychlost zastaví, zato se dostaví hutnost, samozřejmě v malmsteenovském provedení, nezaměňujte za hutnost všemožných metalcorů. A pak se zase zrychluje. Nuda nemá šanci, ztráta posluchačské pozornosti nehrozí. Vyvedla se i tradiční klasicistní instrumentálka „Caprici Di Diablo“. Chcete-li slyšet maestra nejen jako kytaristu, ale i jako pěvce, je vám k dispozici bluesovou náladou načichlá „Magic City“. Najít si cestu k posledním čtyřem skladbám je o něco obtížnější, musím se přiznat, že ke dvěma ji hledám ještě teď.

Perpetual Flame je zřejmě nejvydařenějším počinem YJM za posledních deset let. Maestro na něm dokázal překvapit striktně kytarovým aranžmá, metalovějším provedením, ale zároveň vám vše podává v balení, které sám kdysi vynalezl a na které jste po dlouhá léta zvyklí. Další cenný příspěvek do sbírky každého malmsteenofila, který vás může nadchnout.