Zlatý voči – Genius Loci

„Zlatý voči“ většinou řekneme, když v něco už nevěříme a nedoufáme. Pokud ovšem máte rádi melodický poprock, tak desce Genius Loci od pražské skupiny Zlatý voči určitě věřit můžete.

Nahrávka Genius Loci je vhodná pro každého, kdo si rád poslechne nekomplikovanou melodickou hudbu. Takový posluchač si jistě necelých 43 minut pohodové muziky náležitě vychutná. Hned první píseň Poslední dotek vás vtáhne „do krásných míst, která navždy zůstanou v nás“ (jak je uvedeno na obalu alba). V podobném duchu se točí celá deska. Složitější harmonie byste zde hledali asi jen těžko, ale o to Zlatým vočím vůbec nejde. Základem je melodická rocková písnička, na kterou si můžete „zapařit“ na koncertě anebo si ji jen tak zahrát na kytaru třeba u táboráku.

Nejchytlavějšími kousky jsou dle mého názoru tracky číslo čtyři a pět. První ze jmenovaných s názvem Polštáře je povedeným duetem frontmana Jana Horkela a Lucie Bakešové (mimochodem zpěvačky Roxette revivalu). Následující Nemůžu mít vypovídá o pocitu každého, kdo touží po věcech, které asi nikdy nezíská. Je bezesporu nejenergičtější písní na Genius Loci a musí být velkou „vypalovačkou“ na koncertech kapely. Její drive bohužel trochu uzemní zpěvákova interpretace (jež má zachytit pocit naštvanosti). Vokalista sice zpívá velice přesně a suverénně, ale jeho barva hlasu by se možná více hodila do folkové hudby (tohoto dojmu jsem se nezbavil po celý poslech placky). Celkově jeho projev působí uhlazeným a kultivovaným dojmem, kterým okouzlí spíš dámské posluchačstvo. Ale poslechněme si další song. Pro milovníky silných melodií je určena píseň Velkej kluk, jejíž refrén se vám hned po prvním poslechu vštípí do paměti.

Již po několikáté se mi potvrdil fakt, že ty nejlepší kousky se často nacházejí až na konci alba. I zde se tedy vyplatí vytrvat až do konce. Jedenáctka s názvem Sen nabízí jisté vybočení z popových melodií. Jen jako bych už určitou část basové linky někde slyšel, že by inspirace Ozzym? Závěrečný velmi povedený ploužáček Herec (nejdelší píseň alba, jak už to tak bývá) je melancholickou zpovědí a zádumčivou finálovou tečkou, v níž dává lídr kapely vyniknout svému multiinstrumentálnímu umu. Genius Loci doporučuji jako výborného společníka na dlouhé cesty autem. Při jejím poslechu vám budou kilometry rychleji utíkat a po druhém „repete“ už si budete určitě pobrukovat písničky společně se Zlatýma vočima, protože se vám dostatečně zaryjí pod kůži a do vaší hudební paměti. Jenom je škoda, že jejich výhradním autorem je až na jednu výjimku již zmiňovaný Horkel. Nelze říci, že by tento muzikant neuměl napsat silnou skladbu, ale možná kdyby se autorsky zapojila celá skupina, byl by výsledný produkt ještě zajímavější. Přidávám jedno velké plus navíc za velmi povedený booklet.